Job 10
1 My soul is weary of my life; I will leave my complaint upon myself; I will speak in the bitterness of my soul.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 I will say to God, Do not condemn me; show me why thou contendest with me.
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 Is it good to thee that thou shouldest oppress, that thou shouldest despise the work of thy hands, and shine upon the counsel of the wicked?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Hast thou eyes of flesh? or seest thou as man seeth?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 Are thy days as the days of man? are thy years as man’s days,
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 That thou enquirest after my iniquity, and searchest after my sin?
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 Thou knowest that I am not wicked; and there is none that can deliver out of thy hand.
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Thy hands have made me and fashioned me in all my parts; yet thou dost destroy me.
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 Remember, I beseech thee, that thou hast made me as the clay; and wilt thou bring me into dust again?
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Hast thou not poured me out as milk, and curdled me like cheese?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 Thou hast clothed me with skin and flesh, and hast fenced me with bones and sinews.
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 Thou hast granted me life and favour, and thy care hath preserved my spirit.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 And these things hast thou hid in thy heart: I know that this is with thee.
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 If I sin, then thou markest me, and thou wilt not acquit me from my iniquity.
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 If I be wicked, woe to me; and if I be righteous, yet will I not lift up my head. I am full of confusion; therefore see thou my affliction;
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 For it increaseth. Thou huntest me as a fierce lion: and again thou showest thyself marvellous upon me.
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 Thou renewest thy witnesses against me, and increasest thy indignation upon me; changes and war are against me.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Why then hast thou brought me forth from the womb? O that I had given up the ghost, and no eye had seen me!
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 I should have been as though I had not been; I should have been carried from the womb to the grave.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Are not my days few? cease then, and let me alone, that I may take comfort a little,
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 Before I go to the place from which I shall not return, even to the land of darkness and the shadow of death;
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 A land of darkness, as darkness itself; and of the shadow of death, without any order, and where the light is as darkness.
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
