Psalms 137

1 By the rivers of Babylon we sat down and wept when we thought about Zion.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 On the poplars there we hung our harps.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 There our captors required songs from us, and those who mocked us required us to be happy, saying, “Sing us one of the songs of Zion.”

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 How could we sing a song about Yahweh in a foreign land?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 If I ignore the memory of you, Jerusalem, let my right hand forget her skill.

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 Let my tongue cling to the roof of my mouth if I think about you no more, if I do not prefer Jerusalem more than my greatest delights.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Call to mind, Yahweh, what the Edomites did on the day Jerusalem fell. They said, “Tear it down, tear it down to its foundations.”

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Daughter of Babylon, soon to be destroyed— may the person be blessed, whoever pays you back for what you have done to us.

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 May the person be blessed, whoever takes and dashes your little ones against a rock.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.