Job 7
1 Is there not a warfare to a mortal, upon earth? And, as the days of a hireling, are not his days?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 As, a bondman, panteth for the shadow, and as, a hireling, longeth for his wage,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 So, have I been made to inherit months of calamity, and, nights of weariness, have been appointed me.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 As soon as I lie down, I say, When shall I arise? yet he lengtheneth out the evening, and I am wearied with tossings until the breeze of twilight.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 My flesh is clothed with worms and a coating of dust, My skin, hath hardened, and then run afresh:
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 My days, are swifter than a weaver’s shuttle, and they are spent, without hope.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Remember thou, that, a wind, is my life, not again shall mine eye see blessing:
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Nor shall see me—the eye that used to behold me, Thine eyes, are upon me, and I am not.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 He shall not return again to his house, and his own place shall be acquainted with him no more.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 I also, cannot restrain my mouth, —I must speak, in the anguish of my spirit, I must find utterance, in the bitterness of my soul.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Am, I, a sea, or a sea-monster, —That thou shouldst set over me a watch?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 When I say, My bed shall comfort me, my couch shall help to carry my complaint,
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 Then thou scarest me with dreams, and, by visions, dost thou terrify me:
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 So that my soul chooseth strangling, Death, rather than [these] my bones!
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 I am wasted away, Not, to times age-abiding, can I live, Let me alone, for, a breath, are my days.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 What is a mortal, that thou shouldst nurture him? Or that thou shouldst fix upon him thy mind?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 That thou shouldst inspect him morning by morning, moment by moment, shouldst test him?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 How long wilt thou not look away from me? Wilt thou not let me alone, till I can swallow my spittle?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 I have sinned, What can I do for thee, thou watcher of men? Wherefore hast thou set me as thine object of attack, or have I become, unto thee, a burden?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 And why wilt thou not remove my transgression, and take away mine iniquity? For, now, in the dust, should I lie down, and thou shouldst seek me diligently, and I should not be.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
