Job 30
1 But, now, they who are of fewer days than I, have poured derision upon me; whose fathers I refused—to set with the dogs of my flock.
Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
2 Even the strength of their hands, wherefore was it mine? Upon them, vigour was lost;
Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.
3 In want and hunger, they were lean, —who used to gnaw the dry ground, a dark night of desolation!
Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
4 Who used to pluck off the mallow by the bushes, with the root of the broom for their food;
Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.
5 Out of the midst, were they driven, men shouted after them, as after a thief;
Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,
6 In the fissures, of the ravines had they to dwell, in holes of dust and crags;
Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.
7 Among the bushes, used they to shriek, Under the bramble, were they huddled together:
V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
8 Sons of the base, yea sons of the nameless, they were scourged out of the land.
Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
9 But, now, their song, have I become, Yea I serve them for a byword;
Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
10 They abhor me—have put themselves far from me, and, from my face, have not withheld—spittle!
V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
11 Because, my girdle, he had loosened and had humbled me, therefore, the bridle—in my presence, cast they off;
Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
12 On my right hand, the young brood rose up, —My feet, they thrust aside, and cast up against me their earthworks of destruction;
Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
13 They brake up my path, —My engulfing ruin, they helped forward, unaided;
Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.
14 As through a wide breach, came they on, with a crashing noise, they rolled themselves along.
Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.
15 There are turned upon me terrors, —Chased away as with a wind, is mine abundance, and, as a cloud, hath passed away my prosperity.
Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
16 Now, therefore, over myself, my soul poureth itself out, There seize me days of affliction:
A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
17 Night, boreth, my bones, all over me, —and, my sinews, find no rest;
Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
18 Most effectually, is my skin disfigured, —Like the collar of my tunic, it girdeth me about:
Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
19 He hath cast me into the mire, and I have become like dust and ashes.
Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
20 I cry out for help unto thee, and thou dost not answer, I stand still, and thou dost gaze at me;
Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
21 Thou art turned to become a cruel one unto me, With the might of thy hand, thou assailest me;
Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
22 Thou liftest up me to the wind, thou carriest me away, and the storm maketh me faint;
Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
23 For I know that, unto death, thou wilt bring me back, even unto the house of meeting for every one living.
Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
24 Only, against a heap of ruins, will one not thrust a hand! Surely, when one is in calamity—for that very reason, is there an outcry for help.
Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
25 Verily I wept, for him whose lot was hard, Grieved was my soul, for the needy.
Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
26 Surely, for good, I looked, but there came in evil, And I waited for light, but there came in darkness;
Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
27 I boiled within me, and rested not, There confronted me—days of affliction;
Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
28 In gloom, I walked along, without sun, I arose—in the convocation, I cried out for help;
Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
29 A brother, became I to the brutes that howl, and a companion to the birds that screech:
Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
30 My skin, turned black, and peeled off me, and, my bones, burned with heat:
Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
31 Thus is attuned to mourning—my lyre, and my flute, to the noise of them who weep.
A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.
