Job 10
1 My soul doth loathe my life, —I let loose my complaint, I speak, in the bitterness of my soul.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 I say unto GOD, Do not hold me guilty, Let me know, on what account thou contendest with me!
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 Is it seemly in thee, that thou shouldst oppress? that thou shouldst despise the labour of thine own hand, when, upon the counsel of the lawless, thou hast shone?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Eyes of flesh, hast thou? or, as a mortal seeth, seest thou?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 As the days of a mortal, are thy days? or, thy years, as the days of a man?
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 That thou shouldst seek for mine iniquity, and, for my sin, shouldst make search:
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 Though it is, within thine own knowledge, that I would not be lawless, and, none, out of thy hand, can deliver?
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Thine own hands, shaped me, and made me, all in unison round about, and yet thou hast confounded me.
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 Remember, I pray thee, that, as clay, thou didst make me, and, unto dust, thou wilt cause me to return.
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Didst thou not, like milk, pour me forth? and, as cheese, curdle me?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 With skin and flesh, clothe me? and, with bones and sinews, interweave me?
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 Life and lovingkindness, thou didst bestow upon me, —and, thy watchful care, preserved my breath.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 Yet, these things, thou didst hide in thy heart, I know that, this, hath been with thee!
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 If I have sinned, then couldst thou watch me, and, from mine iniquity, thou wouldst not acquit me:
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 If I have been lawless, alas for me! Or, if I am righteous, I will not lift up my head, Surfeited with shame, look thou then on my humiliation.
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 When it is lifted up, like a howling lion, thou dost hunt me, Then again thou dost shew thyself marvellous against me.
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 Thou renewest thy witnesses before me, and dost increase thy vexation with me, Relays—yea an army, is with me.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Wherefore then, from the womb, didst thou bring me forth? I might have breathed my last, and, no eye, have seen me.
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 As though I had not been, should I have become, —from the womb to the grave, might I have been borne.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Are not my days, few?—then forbear, and set me aside, that I may brighten up for a little;
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 Before I go, and not return, unto a land of darkness and death-shade:
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 A land of obscurity, like thick darkness, of death-shade and disorder, and which shineth like thick darkness.
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
