Hebrews 6
1 Wherefore, dismissing the elementary discourse concerning the Christ, unto maturity, let us be tending, not, again, a foundation, laying down—of repentance from dead works, and of faith towards God,
Protož opustíce řeč počátku Kristova, k dokonalosti se nesme, ne opět zakládajíce gruntu pokání z skutků mrtvých, a víry v Boha,
2 Of immersions—in respect of teaching, and of the laying on of hands, of the resurrection of the dead, and of judgment age-abiding; — (aiōnios g166)
Křtů učení, vzkládání rukou, a vzkříšení z mrtvých, i soudu věčného. (aiōnios g166)
3 And, this, will we do, if at least, God, permit.
A toť učiníme, dopustí-li Bůh.
4 For it is impossible—as to these who have been, once for all, illuminated, who have tasted also of the heavenly free-gift, and have been made, partners, in a Holy Spirit,
Nebo nemožné jest jednou již osvíceným, kteříž i zakusili daru nebeského, a účastníci učiněni byli Ducha svatého,
Okusili také dobrého Božího slova, a moci věka budoucího, (aiōn g165)
6 And who have fallen away, again, to be remoulding them into repentance; seeing they are again crucifying unto themselves the Son of God, and holding him up as an example.
Kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají.
7 For, land, which hath drunk in, the rain, thereupon ofttimes coming, and which bringeth forth vegetation fit for them for whom it is even cultivated, partaketh of a blessing from God;
Země zajisté, kteráž často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterýchž bývá dělána, dochází požehnání od Boha.
8 But, should it be bringing forth thorns and briars, it is disapproved, and, unto cursing, nigh, —whose end is for burning.
Ale vydávající trní a bodláky zavržená jest, a blízká zlořečení, jejížto konec bývá spálení.
9 But we are persuaded, concerning you, beloved, the things which are better and which contain salvation, though, even thus we speak.
My pak, nejmilejší, nadějemeť se o vás lepších věcí, a náležejících k spasení, ač pak koli tak mluvíme.
10 For, not unrighteous, is God, to be forgetful of your work and of the love which ye have shewn forth for his name, in that ye have ministered unto the saints, and are ministering,
Neboť není nespravedlivý Bůh, aby se zapomenul na práci vaši a na pracovitou lásku, kteréž jste dokazovali ke jménu jeho, slouživše svatým, a ještě sloužíce.
11 But we covet that, each one of you, be shewing forth the same diligence, unto the full assurance of the hope throughout:
Žádámeť pak, aby jeden každý z vás až do konce prokazoval tu opravdovou pilnost k nabytí plné jistoty naděje,
12 In order that, not slothful, ye may become, but imitators of them who, through faith and patience, were becoming heirs of the promises.
Tak abyste nebyli líní, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost obdrželi dědictví zaslíbené.
13 For, when to Abraham God made promise, seeing he had no one greater by whom to swear, He sware, by himself, —
Abrahamovi zajisté zaslíbení čině Bůh, když neměl skrze koho většího přisáhnouti, přisáhl skrze sebe samého,
14 saying—Truly, if blessing I will bless thee, and, multiplying, I will multiply thee;
Řka: Jistě požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím tebe.
15 And, thus, being patient, he attained unto the promise.
A tak trpělivě očekávaje, dosáhl zaslíbení.
16 For, men, by the greater one, swear, and, with them, an end of all gainsaying by way of confirmation is, the oath:
Lidé zajisté skrze většího, nežli jsou sami, přisahají, a všeliké rozepře mezi nimi konec jest, když bývá potvrzena přísahou.
17 Wherein God, being, more abundantly disposed to shew forth unto the heirs of the promise the unchangeableness of his counsel, mediated, with an oath, —
A takž Bůh, chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení svých neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu,
18 In order that, through means of two unchangeable things, in which it was impossible for God to make himself false, a mighty consolation, we might have, who have fled along to grasp, the fore-lying hope,
Abychom skrze ty dvě věci nepohnutelné, (v nichž nemožné jest, aby Bůh klamal), měli přepevné potěšení, my, kteříž jsme se utekli k obdržení předložené naděje.
19 Which we have, as an anchor of the soul, both secure and firm, and entering into the interior of the veil:
Kteroutož máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu,
