Ecclesiastes 3
1 For, every thing, there is a season, —and a time for every pursuit, under the heavens: —
Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.
2 A time to be born, and a time to die, —A time to plant, and a time to uproot what is planted;
Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá;
3 A time to kill, and a time to heal, —A time to break down, and a time to build up;
Èas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení;
4 A time to weep, and a time to laugh, —A time to wail, and a time to dance for joy;
Èas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování;
5 A time to cast away stones, and a time to heap up stones, —A time to embrace, and a time to be far from loving embrace;
Èas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání;
6 A time to seek, and a time to give up as lost, —A time to keep, and a time to cast away;
Èas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení;
7 A time to rend, and a time to sew, —A time to be silent, and a time to speak;
Èas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení;
8 A time to love and a time to hate, —A time of war, and a time of peace.
Èas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.
9 What profit hath he that worketh, in that wherein, himself, hath toiled?
Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje?
10 I looked at the employment which God hath given to the sons of men, to work therein:
Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.
11 Everything, hath he made beautiful in its own time, —also, intelligence, hath he put in their heart, without which men could not find out the work which God hath wrought, from the beginning even unto the end.
Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce.
12 I know that there is no blessedness in them, —save to be glad, and to do well with one’s life.
Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém,
13 Though indeed, that any man should eat and drink, and see blessedness, in all his toil, it is, the gift of God.
Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží.
14 I know, that, whatsoever God doeth, the same, shall be age-abiding, unto it, there is nothing to add, and, from it, there is nothing to take away, —and, God, hath done it, that men should stand in awe before him.
Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho.
15 That which was, already, had been, and, that which shall be, already, shall have been, —but, God, seeketh that which hath been chased away.
To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo.
16 Then, again, I saw under the sun, the place of justice, that there was lawlessness, and, the place of righteousness, that there was lawlessness.
Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost.
17 Said, I, in my heart, Both the righteous and the lawless, will God judge, —for [there will be] a time for every pursuit, and concerning every work—there.
I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku.
18 Said, I, in my heart, as concerning the sons of men, That God was minded to prove them, —and that they might see, that they were beasts, of themselves.
Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům.
19 For, as regardeth the destiny of the sons of men and the destiny of beasts, one fate, have they, as dieth the one, so, dieth the other, and, one spirit, have they all, —and, the pre-eminence of man over beast, is nothing, for, all, were vanity:
Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.
20 all, go unto one place, —all, came from the dust, and all, return to the dust.
Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.
21 Who knoweth the spirit of the sons of men, whether it, ascendeth, above, —or the spirit of the beast, whether it, descendeth, below, to the earth?
Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?
22 So I saw, that there was nothing better than that a man should be glad in his works, for, that, is his portion, —for who can bring him in, to look upon that which shall be after him?
Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm?
