Job 7
1 Is there not a war-service for man on the earth? Are not his days as the days of a hireling?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 As a servant panteth for the shade, And as a hireling looketh for his wages,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 So am I made to possess months of affliction, And wearisome nights are appointed for me.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 If I lie down, I say, When shall I arise, and the night be gone? And I am full of restlessness until the dawning of the day.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 My flesh is clothed with worms, and clods of dust; My skin is broken and become loathsome.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 My days are swifter than a weaver's shuttle; They pass away without hope.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 O remember that my life is a breath; That mine eye shall no more see good!
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 The eye of him that hath seen me shall see me no more; Thine eyes shall look for me, but I shall not be.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 As the cloud dissolveth and wasteth away, So he that goeth down to the grave shall arise no more; (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 No more shall he return to his house, And his dwelling-place shall know him no more.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Therefore I will not restrain my mouth; I will speak in the anguish of my spirit; I will complain in the bitterness of my soul.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Am I a sea, or a sea-monster, That thou settest a watch over me?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 When I say, My bed shall relieve me, My couch shall ease my complaint,
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 Then thou scarest me with dreams, And terrifiest me with visions;
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 So that my soul chooseth strangling, Yea, death, rather than these my bones.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 I am wasting away; I shall not live alway: Let me alone, for my days are a vapor!
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 What is man, that thou shouldst make great account him, And fix thy mind upon him?—
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 That thou shouldst visit him every morning, And prove him every moment?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 How long ere thou wilt look away from me, And let me alone, till I have time to breathe?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 If I have sinned, what have I done to thee, O thou watcher of men! Why hast thou set me up as thy mark, So that I have become a burden to myself?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 And why dost thou not pardon my transgression, And take away mine iniquity? For soon shall I sleep in the dust; And, though thou seek me diligently, I shall not be.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
