Job 10
1 I am weary of my life; I will let loose within me my complaint; I will speak in the bitterness of my soul.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 I will say unto God, Do not condemn me! Show me wherefore thou contendest with me!
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 Is it a pleasure to thee to oppress, And to despise the work of thy hands, And to shine upon the plans of the wicked?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Hast thou eyes of flesh, Or seest thou as man seeth?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 Are thy days as the days of a man, Are thy years as the days of a mortal,
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 That thou seekest after my iniquity, And searchest after my sin,
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 Though thou knowest that I am not guilty, And that none can deliver from thy hand?
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Have thy hands completely fashioned and made me In every part, that thou mightst destroy me?
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 O remember that thou hast moulded me as clay! And wilt thou bring me again to dust?
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Thou didst pour me out as milk, And curdle me as cheese;
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 With skin and flesh didst thou clothe me, And strengthen me with bones and sinews;
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 Thou didst grant me life and favor, And thy protection preserved my breath:
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 Yet these things thou didst lay up in thy heart! I know that this was in thy mind.
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 If I sin, then thou markest me, And wilt not acquit me of mine iniquity.
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 If I am wicked, —then woe unto me! Yet if righteous, I dare not lift up my head; I am full of confusion, beholding my affliction.
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 If I lift it up, like a lion thou huntest me, And again showest thyself terrible unto me.
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 Thou renewest thy witnesses against me, And increasest thine anger toward me; New hosts continually rise up against me.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Why then didst thou bring me forth from the womb? I should have perished, and no eye had seen me;
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 I should be as though I had not been; I should have been borne from the womb to the grave.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Are not my days few? O spare then, And let me alone, that I may be at ease a little while,
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 Before I go— whence I shall not return—To the land of darkness and death-shade,
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 The land of darkness like the blackness of death-shade, Where is no order, and where the light is as darkness.
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
