Job 7
1 “Is there not warfare to man on earth? And his days as the days of a hired worker?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 As a servant desires the shadow, And as a hired worker expects his wage,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 So I have been caused to inherit months of vanity, And they numbered nights of misery to me.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 If I lay down, then I have said, When do I rise, And evening has been measured? And I have been full of tossings until dawn.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 My flesh has been clothed [with] worms, And a clod of dust, My skin has been shriveled and is loathsome,
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 My days swifter than a loom, And they are consumed without hope.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Remember that my life [is] a breath, My eye does not turn back to see good.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 The eye of my beholder does not behold me. Your eyes [are] on me—and I am not.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 A cloud has been consumed, and it goes, So he who is going down to Sheol does not come up. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 He does not turn to his house again, Nor does his place discern him again.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Also I do not withhold my mouth—I speak in the distress of my spirit, I talk in the bitterness of my soul.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Am I a sea [monster], or a dragon, That You set a watch over me?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 When I said, My bed comforts me, In my talking He takes away my couch.
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 And You have frightened me with dreams, And You terrify me from visions,
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 And my soul chooses strangling, Death rather than my bones.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 I have wasted away—I do not live for all time. Cease from me, for my days [are] vanity.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 What [is] man that You magnify him? And that You set Your heart to him?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 And inspect him in the mornings, [And] in the evenings try him?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 How long do You not look from me? You do not desist until I swallow my spittle.
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 I have sinned, what do I do to You, O watcher of man? Why have You set me for a mark to You, And I am for a burden to myself—and what?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 You do not take away my transgression, And [do not] cause my iniquity to pass away, Because now, I lie down in dust, And You have sought me—and I am not!”
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
