Psalms 142

1 “A Maskil of David, when he was in the cave. A prayer.” With my voice I cry unto the Lord: with my voice I make supplication unto the Lord.

Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

2 I pour out before him my grief: my distress I recite before him.

Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

3 When my spirit was overwhelmed within me—and thou knowest well my path—on the way whereon I desired to walk they had secretly laid a snare for me.

Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

4 Look to the right, and behold, yea, there is no man that recognizeth me: [every] refuge is lost to me; there is no one that careth for my soul.

Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

5 I cried unto thee, O Lord: I said, Thou art my refuge, my portion in the land of life.

K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

6 Listen unto my entreaty; for I am very miserable: deliver me from my pursuers; for they are too mighty for me.

Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

7 Bring forth out of prison my soul, that I may thank thy name: with me shall the righteous crown themselves, when thou wilt deal bountifully with me.

Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.