Psalms 137

1 By the rivers of Babylon, there we sat, and we also wept when we remembered Zion.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 Upon the willows in her midst had we hung up our harps.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 For there our captors demanded of us the words of song; and those that mocked us, joy, [saying, ] Sing for us one of the songs of Zion.

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 How should we sing the song of the Lord on the soil of the stranger?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 If I forget thee, O Jerusalem, may my right hand forget—.

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 May my tongue cleave to my palate if I do not remember thee: if I recall not Jerusalem at the head of my joy.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Remember, O Lord, unto the children of Edom the day of Jerusalem; who said, Raze it, raze it, even to her very foundation.

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 O daughter of Babylon, who art wasted: happy he, that repayeth thee thy recompense for what thou hast done to us.

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Happy he, that seizeth and dasheth thy babes against the rock.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.