Job 6
1 Then answered Job, and said,
Odpovídaje pak Job, řekl:
2 Oh that my vexation could be truly weighed, and my calamity; oh that men might lift it up in the balances at once!
Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
3 For now it is already heavier than the sand of the sea: therefore are my words confused.
Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
4 For the arrows of the Almighty are within me, the poison whereof my spirit drinketh it: the terrors of God set themselves in array against me.
Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
5 Doth the wild ass bray over the grass? or loweth the ox over his fodder?
Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
6 Is ever tasteless food eaten without salt? or is there any flavor in the white of an egg?
Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
7 My soul refuseth to touch them: they are unto me like disgusting food.
Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
8 Oh that some one would grant the accomplishment of my request; and that God would grant me the fulfillment of my hope!
Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
9 Yea, that it would please God that he might crush me: that he would let loose his hand, and make an end of me!
Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
10 Then would this be still my comfort; yea, I would rejoice in my pain while be would not spare: that I have not gainsaid the commands of the Holy One.—
Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
11 What is my strength, that I should wait? and what my end, that I should yet longer retain my patience?
Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
12 Is the strength of stones my strength? or is my flesh brazen?
Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
13 Truly, am I not without my help in me? and is not wise counsel driven far away from me?
Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
14 As though I were one who refuseth kindness to his friend, and forsaketh the fear of the Almighty:
Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
15 My brothers are treacherous as a brook, like flowing brooks they pass along;
Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
16 Which are made turbid by reason of the ice, wherein the snow hideth itself;
Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
17 At the time when they feel the warmth, they vanish; when it is hot, they are quenched out of their place.
V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
18 The paths of their course wind themselves along; they go in the wilderness and are lost.
Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
19 The caravans of Thema look hither, the travelling companies Sheba hope for them;
To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
20 But they stand ashamed because they had trusted; they come thither and are made to blush.
Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
21 For truly now ye are like such a one: ye see my terrible state and are afraid.
Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
22 Have I then ever said, Give me something, and out of your property offer a bribe in my behalf?
Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
23 And deliver me from the hand of the adversary? and redeem from the hand of tyrants?
Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
24 Teach me, and I will indeed remain silent; and wherein I erred give me to understand.
Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
25 How pleasant are straightforward words! but what doth arguing prove?
Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
26 Do ye think to reprove words, and [to regard] as wind the speeches of one that is despairing?
Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
27 Yea, ye would cast any thing upon the fatherless, and ye would dig a pit against your friend.
Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
28 But now, if it please you, turn yourselves toward me, and [say] whether I would lie before your face.
A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
29 Reflect again, I pray you, there will be no wrong: yea, reflect once more, my righteousness [will be found] therein.
Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
30 Is there any wrong on my tongue? or should my palate not understand [if I spoke] what is iniquitous?
A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
