Job 14
1 Man born of a woman is short of days, and sated with harrowing trouble.
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 Like a flower he cometh forth, and is cut down: and he fleeth like a shadow, and remaineth not.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 And yet on such a one dost thou open thy eyes, and me thou bringest into judgment with thee?
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Who can make a clean thing out of an unclean? not one [thing].
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Seeing that his days are determined, the number of his months are [fixed] with thee, that thou hast set his bounds which he cannot pass:
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Turn thyself from him that he may recover from his pain, and be able to enjoy like a hired laborer his day.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 For there is hope for the tree: if it be cut down, it may still sprout again, while its young shoot will not cease.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 If even its root become old in the earth, and its stock die in the dust:
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 Yet through the scent of water will it flourish [again], and produce boughs as though It were newly planted.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 But man dieth, and lieth powerless: yea, the son of earth departeth—and where is he?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 The waters run off from the sea, and the river faileth and drieth up:
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 So doth man lie down, and riseth not: till the heavens be no more, they will not awake, and will not be roused out of their sleep.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Oh who would grant that thou mightest hide me in the nether world, that thou mightest conceal me, until thy wrath be appeased, that thou mightest set for me a fixed time, and remember me then! (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 Or, when a man dieth, will he live again? all the days of my time of service would I then wait, till [the hour of] my release were come.
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Do thou call, and I will truly answer thee: have a desire for the work of thy hands.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Yet now thou numberest my steps: and thou waitest not with [the punishment of] my sin.
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 Sealed up in a bag is my transgression, and thou yet addest to my iniquity.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 But truly a falling mountain will crumble, and [even] a rock is moved out of its place.
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 The water weareth out stones; thou sweepest away their fragments [like] the dust of the earth: and so thou destroyest the hope of man.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Thou assailest him with might without ceasing, till he passeth away: thou changest his countenance, and sendest him off.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 His children acquire honor, but he knoweth it not: and they are esteemed little, but he perceiveth nothing of them.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 But his body. on him, feeleth pain, and his soul will mourn for him.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
