Job 7
1 Is not the life of man upon earth a state of trial? and his existence as that of a hireling by the day?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Or as a servant that fears his master, and one who has grasped a shadow? or as a hireling waiting for his pay?
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 So have I also endured months of vanity, and nights of pain have been appointed me.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Whenever I lie down, I say, When [will it be] day? and whenever I rise up, again [I say] when [will it be] evening? and I am full of pains from evening to morning.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 And my body is covered with loathsome worms; and I waste away, scraping off clods of dust from my eruption.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 And my life is lighter than a word, and has perished in vain hope.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Remember then that my life is breath, and mine eye shall not yet again see good.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 The eye of him that sees me shall not see me [again]: your eyes are upon me, and I am no more.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 [I am] as a cloud that is cleared away from the sky: for if a man go down to the grave, he shall not come up again: (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 and he shall surely not return to his own house, neither shall his place know him any more.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Then neither will I refrain my mouth: I will speak being in distress; being in anguish I will disclose the bitterness of my soul.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Am I a sea, or a serpent, that you have set a watch over me?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 I said that my bed should comfort me, and I would privately counsel with myself on my couch.
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 You scare me with dreams, and do terrify me with visions.
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 You will separate life from my spirit; and yet [keep] my bones from death.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 For I shall not live for ever, that I should patiently endure: depart from me, for my life [is] vain.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 For what is man, that you have magnified him? or that you give heed to him?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 Will you visit him till the morning, and judge him till [the time of] rest?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 How long do you not let me alone, nor let me go, until I shall swallow down my spittle?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 If I have sinned, what shall I be able to do, O you that understand the mind of men? why have you made me as your accuser, and [why] am I a burden to you?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Why have you not forgotten my iniquity, and purged my sin? but now I shall depart to the earth; and in the morning I am no more.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
