Job 14
1 For a mortal born of a woman [is] short lived, and full of wrath.
Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 Or he falls like a flower that has bloomed; and he departs like a shadow, and can’t continue.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 Hast you not taken account even of him, and caused him to enter into judgment before you?
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 For who shall be pure from uncleanness? not even one;
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 if even his life should be [but] one day upon the earth: and his months are numbered by him: you have appointed [him] for a time, and he shall by no means exceed [it].
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Depart from him, that he may be quiet, and take pleasure in his life, [though] as a hireling.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 For there is hope for a tree, even if it should be cut down, [that] it shall blossom again, and its branch shall not fail.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 For though its root should grow old in the earth, and its stem die in the rock;
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 it will blossom from the scent of water, and will produce a crop, as one newly planted.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 But a man that has died is utterly gone; and when a mortal has fallen, he is no more.
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 For the sea wastes in [length of] time, and a river fails and is dried up.
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 And man that has lain down [in death] shall certainly not rise again till the heaven be dissolved, and they shall not awake from their sleep.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 For oh that you had kept me in the grave, and had hidden me until your wrath should cease, and you should set me a time in which you would remember me! (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 For if a man should die, shall he live [again], having accomplished the days of his life? I will wait till I exist again?
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Then shall you call, and I will listen to you: but do not you reject the work of your hands.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 But you have numbered my devices: and not one of my sins shall escape you?
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 An you have sealed up my transgressions in a bag, and marked if I have been guilty of any transgression unawares.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 And verily a mountain falling will utterly be destroyed, and a rock shall be worn out of its place.
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 The waters wear the stones, and waters falling headlong [overflow] a heap of the earth: and you destroy the hope of man.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 You drive him to an end, and he is gone: you set your face against him, and send him away;
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 and though his children be multiplied, he knows [it] not; and if they be few, he is not aware.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 But his flesh is in pain, and his soul mourns.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
