Job 14
1 Man that is born of a woman is of few days, and full of trouble.
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 He cometh forth like a flower, and withereth; he fleeth also as a shadow, and continueth not.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 And dost Thou open Thine eyes upon such a one, and bringest me into judgment with Thee?
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Who can bring a clean thing out of an unclean? not one.
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Seeing his days are determined, the number of his months is with Thee, and Thou hast appointed his bounds that he cannot pass;
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Look away from him, that he may rest, till he shall accomplish, as a hireling, his day.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 For there is hope of a tree, if it be cut down, that it will sprout again, and that the tender branch thereof will not cease.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 Though the root thereof wax old in the earth, and the stock thereof die in the ground;
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 Yet through the scent of water it will bud, and put forth boughs like a plant.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 But man dieth, and lieth low; yea, man perisheth, and where is he?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 As the waters fail from the sea, and the river is drained dry;
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 So man lieth down and riseth not; till the heavens be no more, they shall not awake, nor be roused out of their sleep.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Oh that Thou wouldest hide me in the nether-world, that Thou wouldest keep me secret, until Thy wrath be past, that Thou wouldest appoint me a set time, and remember me! — (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 If a man die, may he live again? All the days of my service would I wait, till my relief should come —
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Thou wouldest call, and I would answer Thee; Thou wouldest have a desire to the work of Thy hands.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 But now Thou numberest my steps, Thou dost not even wait for my sin;
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 My transgression is sealed up in a bag, and Thou heapest up mine iniquity.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 And surely the mountain falling crumbleth away, and the rock is removed out of its place;
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 The waters wear the stones; the overflowings thereof wash away the dust of the earth; so Thou destroyest the hope of man.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Thou prevailest for ever against him, and he passeth; Thou changest his countenance, and sendest him away.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 His sons come to honour, and he knoweth it not; and they are brought low, but he regardeth them not.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 But his flesh grieveth for him, and his soul mourneth over him.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
