Job 7
1 Is there not an appointed time to man vpon earth? and are not his dayes as the dayes of an hyreling?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 As a seruant longeth for the shadowe, and as an hyreling looketh for the ende of his worke,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 So haue I had as an inheritance the moneths of vanitie, and painefull nights haue bene appointed vnto me.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 If I layed me downe, I sayde, When shall I arise? and measuring the euening I am euen full with tossing to and from vnto the dawning of the day.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 My flesh is clothed with wormes and filthinesse of the dust: my skinne is rent, and become horrible.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 My dayes are swifter then a weauers shittle, and they are spent without hope.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Remember that my life is but a wind, and that mine eye shall not returne to see pleasure.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 The eye that hath seene me, shall see me no more: thine eyes are vpon me, and I shall be no longer.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 As the cloude vanisheth and goeth away, so he that goeth downe to the graue, shall come vp no more. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 He shall returne no more to his house, neither shall his place knowe him any more.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Therefore I will not spare my mouth, but will speake in the trouble of my spirite, and muse in the bitternesse of my minde.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Am I a sea or a whalefish, that thou keepest me in warde?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 When I say, My couch shall relieue me, and my bed shall bring comfort in my meditation,
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 Then fearest thou me with dreames, and astonishest me with visions.
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 Therefore my soule chuseth rather to be strangled and to die, then to be in my bones.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 I abhorre it, I shall not liue alway: spare me then, for my dayes are but vanitie.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 What is man, that thou doest magnifie him, and that thou settest thine heart vpon him?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 And doest visite him euery morning, and tryest him euery moment?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Howe long will it be yer thou depart from me? thou wilt not let me alone whiles I may swallowe my spettle.
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 I haue sinned, what shall I do vnto thee? O thou preseruer of me, why hast thou set me as a marke against thee, so that I am a burden vnto my selfe?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 And why doest thou not pardon my trespasse? and take away mine iniquitie? for nowe shall I sleepe in the dust, and if thou seekest me in the morning, I shall not be found.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
