Job 14
1 Man that is borne of woman, is of short continuance, and full of trouble.
Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 He shooteth foorth as a flowre, and is cut downe: he vanisheth also as a shadowe, and continueth not.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 And yet thou openest thine eyes vpon such one, and causest me to enter into iudgement with thee.
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Who can bring a cleane thing out of filthinesse? there is not one.
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Are not his dayes determined? the nober of his moneths are with thee: thou hast appointed his boundes, which he can not passe.
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Turne from him that he may cease vntill his desired day, as an hyreling.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 For there is hope of a tree, if it bee cut downe, that it will yet sproute, and the branches thereof will not cease.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 Though the roote of it waxe olde in the earth, and the stocke thereof be dead in ye ground,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 Yet by the sent of water it will bud, and bring foorth boughes like a plant.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 But man is sicke, and dyeth, and man perisheth, and where is he?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 As the waters passe from the sea, and as the flood decayeth and dryeth vp,
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 So man sleepeth and riseth not: for hee shall not wake againe, nor be raised from his sleepe till the heauen be no more.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Oh that thou wouldest hide me in the graue, and keepe me secret, vntill thy wrath were past, and wouldest giue me terme, and remember me. (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 If a man die, shall he liue againe? All the dayes of mine appointed time will I waite, till my changing shall come.
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Thou shalt call me, and I shall answere thee: thou louest the worke of thine own hands.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 But nowe thou nombrest my steppes, and doest not delay my sinnes.
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 Mine iniquitie is sealed vp, as in a bagge, and thou addest vnto my wickednesse.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 And surely as the mountaine that falleth, commeth to nought, and the rocke that is remooued from his place:
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 As the water breaketh the stones, when thou ouerflowest the things which growe in the dust of ye earth: so thou destroyest ye hope of man.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Thou preuailest alway against him, so that he passeth away: he changeth his face when thou castest him away.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 And he knoweth not if his sonnes shall be honourable, neither shall he vnderstand concerning them, whether they shalbe of lowe degree,
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 But while his flesh is vpon him, he shall be sorowfull, and while his soule is in him, it shall mourne.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
