Job 7
1 “Isn't life for human beings like serving a sentence of hard labor? Don't their days pass like those of a hired laborer?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Like some slave longing for a bit of shade, like a hired hand anxiously waiting for pay day,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 I've been given months of emptiness and nights of misery.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 When I go to bed I ask, ‘When shall I get up?’ But the night goes on and on, and I toss and turn until dawn.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 My body is covered with maggots and caked in dirt; my skin is cracked, with oozing sores.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 My days pass quicker than a weaver's shuttle and they come to an end without hope.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Remember that my life is just a breath; I will not see happiness again.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Those watching me won't see me anymore; your eyes will be looking for me, but I will be gone.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 When a cloud disappears, it's gone, just as anyone who goes down to Sheol does not come back up. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 They will never return home, and the people they knew will forget them.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 So, no, I won't hold my tongue—I will speak in the agony of my spirit; I will complain in the bitterness of my soul.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Am I the sea or a sea monster that you have to guard me?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 If I tell myself, ‘I'll feel better if I lie down in my bed,’ or ‘it will help me to lie down on my couch,’
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 then you scare me so much with dreams and terrify me with visions
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 that I would rather be strangled—I would rather die than become just a bag of bones.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 I hate my life! I know I won't live long. Leave me alone because my life is just a breath.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Why are human beings so important to you; why are you so concerned about them
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 that you inspect them every morning and test them every moment? Won't you ever stop staring at me?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Won't you ever leave me alone long enough to catch my breath?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 What have I done wrong? What have I done to you, Watcher of Humanity? Why have you made me your target, so that I'm a burden even to myself?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 If so why don't you pardon my sins, and take away my guilt? Right now I'm going to lie down in the dust, and though you will look for me, I will be gone.”
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
