Psalms 142

1 Of understanding for David. A prayer when he was in the cave. I cried to the Lord with my voice: with my voice I made supplication to the Lord.

Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

2 In his sight I pour out my prayer, and before him I declare my trouble:

Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

3 When my spirit failed me, then thou newest my paths.

Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

4 I looked on my right hand, and beheld, and there was no one that would know me. Flight hath failed me: and there is no one that hath regard to my soul.

Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

5 I cried to thee, O Lord: I said: Thou art my hope, my portion in the land of the living.

K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

6 Attend to my supplication: for I am brought very low. Deliver me from my persecutors; for they are stronger than I.

Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

7 Bring my soul out of prison, that I may praise thy name: the just wait for me, until thou reward me.

Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.