Job 14
1 Man born of a woman, living for a short time, is filled with many miseries.
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 Who cometh forth like a flower, and is destroyed, and fleeth as a shadow, and never continueth in the same state.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 And dost thou think it meet to open thy eyes upon such an one, and to bring him into judgment with thee?
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Who can make him clean that is conceived of unclean seed? is it not thou who only art?
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 The days of man are short, and the number of his months is with thee: thou hast appointed his bounds which cannot be passed.
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Depart a little from him, that he may rest, until his wished for day come, as that of the hireling.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 A tree hath hope: if it be cut, it groweth green again, and the boughs thereof sprout.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 If its root be old in the earth, and its stock be dead in the dust:
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 At the scent of water, it shall spring, and bring forth leaves, as when it was first planted.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 But man when he shall be dead, and stripped and consumed, I pray you where is he?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 As if the waters should depart out of the sea, and an emptied river should be dried up:
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 So man when he is fallen asleep shall not rise again; till the heavens be broken, he shall not awake, nor rise up out of his sleep.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Who will grant me this, that thou mayst protect me in hell, and hide me till thy wrath pass, and appoint me a. time when thou wilt remember me? (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 Shall man that is dead, thinkest thou, live again? all the days in which I am now in warfare, I expect until my change come.
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Thou shalt call me, and I will answer thee: to the work of thy hands thou shalt reach out thy right hand.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Thou indeed hast numbered my steps, but spare my sins.
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 Thou hast sealed up my offences as it were in a bag, but hast cured my iniquity.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 A mountain falling cometh to nought, and a rock is removed out of its place.
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 Waters wear away the stones, and with inundation the ground by little and little is washed away: so in like manner thou shalt destroy man.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Thou hast strengthened him for a little while, that he may pass away for ever: thou shalt change his face, and shalt send him away.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Whether his children come to honour or dishonour, he shall not understand.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 But yet his flesh, while he shall live, shall have pain, and his soul shall mourn over him.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
