Job 10
1 My soul is weary of my life, I will let go my speech against myself, I will speak in the bitterness of my soul.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 I will say to God: Do not condemn me: tell me why thou judgest me so.
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 Doth it seem good to thee that thou shouldst calumniate me, and oppress me, the work of thy own hands, and help the counsel of the wicked?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Hast thou eyes of flesh: or, shalt thou see as man seeth?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 Are thy days as the days of man, and are thy years as the times of men:
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 That thou shouldst inquire after my iniquity, and search after my sin?
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 And shouldst know that I have done no wicked thing, whereas there is no man that can deliver out of thy hand.
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Thy hands have made me, and fashioned me wholly round about, and dost thou thus cast me down headlong on a sudden?
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 Remember, I beseech thee, that thou hast made me as the clay, and thou wilt bring me into dust again.
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Hast thou not milked me as milk, and curdled me like cheese?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 Thou hast clothed me with skin and flesh: thou hast put me together with bones and sinews:
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 Thou hast granted me life and mercy, and thy visitation hath preserved my spirit.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 Although thou conceal these things in thy heart, yet I know that thou rememberest all things.
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 If I have sinned and thou hast spared me for an hour: why dost thou not suffer me to be clean from my iniquity?
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 And if I be wicked, woe unto me: and if just, I shall not lift up my head, being filled with affliction and misery.
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 And for pride thou wilt take me as a lioness, and returning thou tormentest me wonderfully.
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 Thou renewest thy witnesses against me, and multipliest thy wrath upon me, and pains war against me.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Why didst thou bring me forth out of the womb: O that I had been consumed that eye might not see me!
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 I should have been as if I had not been, carried from the womb to the grave.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Shall not the fewness of my days be ended shortly? suffer me, therefore, that I may lament my sorrow a little:
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 Before I go, and return no more, to a land that is dark and covered with the mist of death:
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 A land of misery and darkness, where the shadow of death, and no order, but everlasting horror dwelleth.
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
