Job 7
1 Hath not man a life of labour upon earth? and are not his days like the days of a hireling?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 As a bondman earnestly desireth the shadow, and a hireling expecteth his wages,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 So am I made to possess months of vanity, and wearisome nights are appointed to me.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 If I lie down, I say, When shall I rise up, and the darkness be gone? and I am full of tossings until the dawn.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 My flesh is clothed with worms and clods of dust; my skin is broken, and suppurates.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 My days are swifter than a weaver's shuttle, and are spent without hope.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Remember thou that my life is wind; mine eye shall no more see good.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 The eye of him that hath seen me shall behold me no [more]: thine eyes are upon me, and I am not.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 The cloud consumeth and vanisheth away; so he that goeth down to Sheol shall not come up. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 He shall return no more to his house, neither shall his place know him again.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Therefore I will not restrain my mouth: I will speak in the anguish of my spirit; I will complain in the bitterness of my soul.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Am I a sea, or a sea-monster, that thou settest a watch over me?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 When I say, My bed shall comfort me, my couch shall ease my complaint;
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 Then thou scarest me with dreams, and terrifiest me through visions;
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 So that my soul chooseth strangling, death, rather than my bones.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 I loathe it; I shall not live always: let me alone, for my days are a breath.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 What is man, that thou makest much of him? and that thou settest thy heart upon him?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 And that thou visitest him every morning, triest him every moment?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 How long wilt thou not look away from me, nor let me alone till I swallow down my spittle?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Have I sinned, what do I unto thee, thou Observer of men? Why hast thou set me as an object of assault for thee, so that I am become a burden to myself?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 And why dost not thou forgive my transgression and take away mine iniquity? for now shall I lie down in the dust, and thou shalt seek me early, and I shall not be.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
