Job 14
1 Man, born of woman, is of few days, and full of trouble.
Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 He cometh forth like a flower, and is cut down; and he fleeth as a shadow, and continueth not.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 Yet dost thou open thine eyes upon such a one, and bringest me into judgment with thee?
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Who can bring a clean [man] out of the unclean? Not one!
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 If his days are determined, if the number of his months is with thee, [and] thou hast appointed his bounds which he must not pass,
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Look away from him; and let him rest, till he accomplish, as a hireling, his day.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 For there is hope for a tree: if it be cut down, it will sprout again, and its tender branch will not cease;
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 Though its root grow old in the earth, and its stock die in the ground,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 Yet through the scent of water it will bud, and put forth boughs like a young plant.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 But a man dieth, and is prostrate; yea, man expireth, and where is he?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 The waters recede from the lake, and the river wasteth and drieth up:
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 So man lieth down, and riseth not again; till the heavens be no more, they do not awake, nor are raised out of their sleep.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Oh that thou wouldest hide me in Sheol, that thou wouldest keep me secret until thine anger be past, that thou wouldest appoint me a set time, and remember me, — (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 (If a man die, shall he live [again]?) all the days of my time of toil would I wait, till my change should come:
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Thou wouldest call, and I would answer thee; thou wouldest have a desire after the work of thy hands.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 For now thou numberest my steps: dost thou not watch over my sin?
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 My transgression is sealed up in a bag, and thou heapest up mine iniquity.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 And indeed a mountain falling cometh to nought, and the rock is removed out of its place;
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 The waters wear the stones, the floods thereof wash away the dust of the earth; and thou destroyest the hope of man.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Thou prevailest for ever against him, and he passeth away; thou changest his countenance, and dismissest him.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 His sons come to honour, and he knoweth it not; and they are brought low, and he perceiveth it not.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 But his flesh hath pain for himself alone, and his soul mourneth for himself.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
