Job 7
1 The life of a man on the earth is a battle, and his days are like the days of a hired hand.
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Just as a servant desires the shade, and just as the hired hand looks forward to the end of his work,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 so also have I had empty months and have counted my burdensome nights.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 If I lie down to sleep, I will say, “When will I rise?” And next I will hope for the evening and will be filled with sorrows even until darkness.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 My flesh is clothed with particles of rottenness and filth; my skin is dried up and tightened.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 My days have passed by more quickly than threads are cut by a weaver, and they have been consumed without any hope.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Remember that my life is wind, and my eye will not return to see good things.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Neither will the sight of man gaze upon me; your eyes are upon me, and I will not endure.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 Just as a cloud is consumed and passes away, so he who descends to hell will not ascend. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 He will not return again to his house, nor will his own place know him any longer.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 And because of this, I will not restrain my mouth. I will speak in the affliction of my spirit. I will converse from the bitterness of my soul.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Am I an ocean or a whale, that you have encircled me in a prison?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 If I say, “My bed will comfort me, and I will find rest, speaking with myself on my blanket,”
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 then you will frighten me with dreams, and strike dread through visions,
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 so that, because of these things, my soul would choose hanging, and my bones, death.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 I despair; by no means will I live any longer. Spare me, for my days are nothing.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 What is man, that you should praise him? Or why do you place your heart near him?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 You visit him at dawn, and you test him unexpectedly.
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 How long will you not spare me, nor release me to ingest my saliva?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 I have sinned; what should I do for you, O keeper of men? Why have you set me against you, so that I have become burdensome even to myself?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Why do you not steal away my sin, and why do you not sweep away my iniquity? Behold, now I will sleep in the dust, and if you seek me in the morning, I will not remain.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
