Job 14
1 Man, born of woman, living for a short time, is filled with many miseries.
Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 He comes forth like a flower, and is crushed, and he flees, as if a shadow, and never remains in the same state.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 And do you consider it fitting to look down with your eyes on someone in this way and to lead him into judgment with you?
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Who can make him clean who is conceived of unclean seed? Are you not the only one who can?
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 The days of man are short, and the number of his months is with you; you have determined his limits, which cannot be surpassed.
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Withdraw a little from him, so that he may rest, until his awaited day arrives, like that of the hired hand.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 A tree has hope: if it has been cut, it turns green again, and its branches spring forth.
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 If its roots grow old in the earth, and its trunk passes into dust,
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 at the scent of water, it will sprout and bring forth leaves, as when it had first been planted.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 Truly, when a man dies, and has been left unprotected, and has decayed, I ask you where is he?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 It is as if the waters had receded from the sea and an emptied river had dried up;
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 just so, when a man is fallen asleep, he will not rise again, until the heavens are worn away; he will not awaken, nor rise from his sleep.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Who will grant this to me, that you will protect me in the underworld, and hide me until your fury passes by, and establish a time for me, in which you will remember me? (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 Do you suppose that a dead man will live again? On each of the days in which I now battle, I wait until my transformation occurs.
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 You will call me and I will answer you; to the work of your hands, you will extend your right hand.
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Indeed, you have numbered my steps, but you have been lenient with my sins.
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 You have sealed up my offenses, as if in a purse, but you have cured my iniquity.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 A falling mountain flows away, and a stone is transferred from its place.
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 Waters wear away stones, and with a flood the land is reduced little by little; and similarly, you will destroy man.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 You have strengthened him for a little while, so that he may cross over into eternity. You will change his face and send him forth.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Whether his sons have been noble or ignoble, he will not understand.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 And in this way his body, while he yet lives, will have grief, and his soul will mourn over himself.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
