Hebrews 6
1 Therefore, interrupting an explanation of the basics of Christ, let us consider what is more advanced, not presenting again the fundamentals of repentance from dead works, and of faith toward God,
Protož opustíce řeč počátku Kristova, k dokonalosti se nesme, ne opět zakládajíce gruntu pokání z skutků mrtvých, a víry v Boha,
2 of the doctrine of baptism, and also of the imposition of hands, and of the resurrection of the dead, and of eternal judgment. (aiōnios g166)
Křtů učení, a vzkládání rukou, a vzkříšení z mrtvých, i soudu věčného. (aiōnios g166)
3 And we shall do this, if indeed God permits it.
A toť učiníme, dopustí-li Bůh.
4 For it is impossible for those who were once illuminated, and have even tasted of the heavenly gift, and have become sharers in the Holy Spirit,
Nebo nemožné jest jednou již osvíceným, kteříž i zakusili daru nebeského, a účastníci učiněni byli Ducha svatého,
Okusili také dobrého Božího slova, a moci věka budoucího, (aiōn g165)
6 have yet fallen away, to be renewed again to penance, since they are crucifying again in themselves the Son of God and are still maintaining pretenses.
Kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají.
7 For the earth accepts a blessing from God, by drinking in the rain that often falls upon it, and by producing plants that are useful to those by whom it is cultivated.
Země zajisté, kteráž často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterýchž bývá dělána, dochází požehnání od Boha.
8 But whatever brings forth thorns and briers is rejected, and is closest to what is accursed; their consummation is in combustion.
Ale vydávající trní a bodláky zavržená jest, a blízká zlořečení, jejížto konec bývá spálení.
9 But from you, most beloved, we are confident that there will be things better and closer to salvation; even though we speak in this way.
A však, nejmilejší, nadějemeť se o vás lepších věcí, a náležejících k spasení, ač pak koli tak mluvíme.
10 For God is not unjust, such that he would forget your work and the love that you have shown in his name. For you have ministered, and you continue to minister, to the saints.
Neboť není nespravedlivý Bůh, aby se zapomenul na práci vaši, a na pracovitou lásku, kteréž jste dokazovali ke jménu jeho, slouživše svatým, a ještě sloužíce.
11 Yet we desire that each one of you display the same solicitude toward the fulfillment of hope, even unto the end,
Žádámeť pak, aby jeden každý z vás až do konce prokazoval tu opravdovou pilnost plné jistoty naděje,
12 so that you may not be slow to act, but instead may be imitators of those who, through faith and patience, shall inherit the promises.
Tak abyste nebyli leniví, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost obdrželi dědictví zaslíbené.
13 For God, in making promises to Abraham, swore by himself, (because he had no one greater by whom he might swear),
Bůh zajisté zaslíbení čině Abrahamovi, když neměl skrze koho většího přisáhnouti, přisáhl skrze sebe samého,
14 saying: “Blessing, I shall bless you, and multiplying, I shall multiply you.”
Řka: Jistě požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím tebe.
15 And in this way, by enduring patiently, he secured the promise.
A tak trpělivě očekávaje, dosáhl zaslíbení.
16 For men swear by what is greater than themselves, and an oath as confirmation is the end of all their controversy.
Lidé zajisté skrze většího přisahají, a všeliké rozepře mezi nimi konec jest, když bývá potvrzena přísahou.
17 In this matter, God, wanting to reveal more thoroughly the immutability of his counsel to the heirs of the promise, interposed an oath,
A takž Bůh, chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu,
18 so that by two immutable things, in which it is impossible for God to lie, we may have the strongest solace: we who have fled together so as to hold fast to the hope set before us.
Abychom skrze ty dvě věci nepohnutelné, (v nichž nemožné jest, aby Bůh klamal, ) měli přepevné potěšení, my, kteříž jsme se utekli k obdržení předložené naděje.
19 This we have as an anchor of the soul, safe and sound, which advances even to the interior of the veil,
Kterouž máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu,
