Ecclesiastes 1
1 The words of the Preacher, the son of David, king of Israel in Jerusalem.
Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2 Vanity of vanities, said the Preacher, vanity of vanities; all is vanity.
Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
3 What advantage [is there] to a man in all his labour that he takes under the sun?
Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
4 A generation goes, and a generation comes: but the earth stands for ever.
Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
5 And the sun arises, and the sun goes down and draws towards its place;
Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
6 arising there it proceeds southward, and goes round towards the north. The wind goes round and round, and the wind returns to its circuits.
Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
7 All the rivers run into the sea; and yet the sea is not filled: to the place whence the rivers come, there they return again.
Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
8 All things are full of labour; a man will not be able to speak [of them]: neither shall the eye be satisfied with seeing, neither shall the ear be filled with hearing.
Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
9 What is that which has been? the very thing which shall be: and what is that which has been done? the very thing which shall be done: and there is no new thing under the sun.
Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
10 [Who is he] that shall speak and say, Behold, this is new? it has already been in the ages that have passed before us.
Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
11 There is no memorial to the first things; neither to the things that have been last shall their memorial be with them that shall at the last [time].
Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
12 I the Preacher was king over Israel in Jerusalem.
Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
13 And I applied my heart to seek out and examine by wisdom concerning all things that are done under heaven, for God has given to the sons of men an evil trouble to be troubled therewith.
A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
14 I saw all the works that were wrought under the sun; and, saw, all were vanity and waywardness of spirit.
Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
15 That which is crooked can’t be made straight: and deficiency can’t be numbered.
Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
16 I spoke in my heart, saying, Behold, I am increased, and have acquired wisdom beyond all who were before me in Jerusalem: also I applied my heart to know wisdom and knowledge.
Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
17 And my heart knew much—wisdom, and knowledge, parables and understanding: I perceived that this also is waywardness of spirit.
I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
18 For in the abundance of wisdom is abundance of knowledge; and he that increases knowledge will increase sorrow.
Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
