Psalms 137

1 By the rivers of Babylon we were seated, weeping at the memory of Zion,

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 Hanging our instruments of music on the trees by the waterside.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 For there those who had taken us prisoners made request for a song; and those who had taken away all we had gave us orders to be glad, saying, Give us one of the songs of Zion.

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 How may we give the Lord's song in a strange land?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 If I keep not your memory, O Jerusalem, let not my right hand keep the memory of its art.

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 If I let you go out of my thoughts, and if I do not put Jerusalem before my greatest joy, let my tongue be fixed to the roof of my mouth.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 O Lord, keep in mind against the children of Edom the day of Jerusalem; how they said, Let it be uncovered, uncovered even to its base.

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 O daughter of Babylon, whose fate is destruction; happy is the man who does to you what you have done to us.

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Happy is the man who takes your little ones, crushing them against the rocks.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.