Job 10
1 My soul is tired of life; I will let my sad thoughts go free in words; my soul will make a bitter outcry.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 I will say to God, Do not put me down as a sinner; make clear to me what you have against me.
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 What profit is it to you to be cruel, to give up the work of your hands, looking kindly on the design of evil-doers?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Have you eyes of flesh, or do you see as man sees?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 Are your days as the days of man, or your years like his,
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 That you take note of my sin, searching after my wrongdoing,
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 Though you see that I am not an evil-doer; and there is no one who is able to take a man out of your hands?
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Your hands made me, and I was formed by you, but then, changing your purpose, you gave me up to destruction.
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 O keep in mind that you made me out of earth; and will you send me back again to dust?
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Was I not drained out like milk, becoming hard like cheese?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 By you I was clothed with skin and flesh, and joined together with bones and muscles.
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 You have been kind to me, and your grace has been with me, and your care has kept my spirit safe.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 But you kept these things in the secret of your heart; I am certain this was in your thoughts:
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 That, if I did wrong, you would take note of it, and would not make me clear from sin:
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 That, if I was an evil-doer, the curse would come on me; and if I was upright, my head would not be lifted up, being full of shame and overcome with trouble.
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 And that if there was cause for pride, you would go after me like a lion; and again put out your wonders against me:
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 That you would send new witnesses against me, increasing your wrath against me, and letting loose new armies on me.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Why then did you make me come out of my mother's body? It would have been better for me to have taken my last breath, and for no eye to have seen me,
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 And for me to have been as if I had not been; to have been taken from my mother's body straight to my last resting-place.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Are not the days of my life small in number? Let your eyes be turned away from me, so that I may have a little pleasure,
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 Before I go to the place from which I will not come back, to the land where all is dark and black,
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 A land of thick dark, without order, where the very light is dark.
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
