Job 7
1 “Is not man consigned to labor on earth? Are not his days like those of a hired hand?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Like a slave he longs for shade; like a hireling he waits for his wages.
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 So I am allotted months of futility, and nights of misery are appointed me.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 When I lie down I think: ‘When will I get up?’ But the night drags on, and I toss and turn until dawn.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 My flesh is clothed with worms and encrusted with dirt; my skin is cracked and festering.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 My days are swifter than a weaver’s shuttle; they come to an end without hope.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Remember that my life is but a breath. My eyes will never again see happiness.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 The eye that beholds me will no longer see me. You will look for me, but I will be no more.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 As a cloud vanishes and is gone, so he who goes down to Sheol does not come back up. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 He never returns to his house; his place remembers him no more.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Therefore I will not restrain my mouth; I will speak in the anguish of my spirit; I will complain in the bitterness of my soul.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Am I the sea, or the monster of the deep, that You must keep me under guard?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 When I think my bed will comfort me and my couch will ease my complaint,
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 then You frighten me with dreams and terrify me with visions,
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 so that I would prefer strangling and death over my life in this body.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 I loathe my life! I would not live forever. Leave me alone, for my days are but a breath.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 What is man that You should exalt him, that You should set Your heart upon him,
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 that You attend to him every morning, and test him every moment?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Will You never look away from me, or leave me alone to swallow my spittle?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 If I have sinned, what have I done to You, O watcher of mankind? Why have You made me Your target, so that I am a burden to You?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Why do You not pardon my transgression and take away my iniquity? For soon I will lie down in the dust; You will seek me, but I will be no more.”
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
