Job 7
1 Is there not a warfare to man upon earth? And are not his days like the days of a hireling?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 As a servant who earnestly desires the shadow, and as a hireling who looks for his wages,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 so I am made to possess months of misery, and wearisome nights are appointed to me.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 When I lie down, I say, When shall I arise, and the night be gone? And I am full of tossing to and fro to the dawning of the day.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 My flesh is clothed with worms and clods of dust. My skin closes up, and breaks out afresh.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 My days are swifter than a weaver's shuttle, and are spent without hope.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 O remember that my life is a breath. My eye shall no more see good.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 The eye of him who sees me shall behold me no more. Thine eyes shall be upon me, but I shall not be.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 As the cloud is consumed and vanishes away, so he who goes down to Sheol shall come up no more. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 He shall return no more to his house, nor shall his place know him any more.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Therefore I will not refrain my mouth. I will speak in the anguish of my spirit. I will complain in the bitterness of my soul.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Am I a sea, or a sea-monster, that thou set a watch over me?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 When I say, My bed shall comfort me. My couch shall ease my complaint.
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 Then thou scare me with dreams, and terrify me through visions,
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 so that my soul chooses strangling and death rather than these my bones.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 I loathe my life. I would not live always. Let me alone, for my days are vanity.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 What is man, that thou should magnify him, and that thou should set thy mind upon him,
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 and that thou should visit him every morning, and try him every moment?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 How long will thou not look away from me, nor let me alone till I swallow down my spittle?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 If I have sinned, what do I do to thee, O thou watcher of men? Why have thou set me as a mark for thee, so that I am a burden to myself?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 And why do thou not pardon my transgression, and take away my iniquity? For now I shall lie down in the dust, and thou will seek me diligently, but I shall not be.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
