Psalmen 137

1 Aan Babels stromen zaten wij schreiend Bij de gedachte aan Sion;

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 En aan de wilgen, die daar stonden, Hingen wij onze harpen op.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 Ja, daar durfden onze rovers Ons nog liederen vragen; En onze beulen: "Zingt ons vrolijke wijsjes Uit de zangen van Sion!"

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 Ach, hoe zouden wij Jahweh’s liederen zingen Op vreemde bodem!

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 Jerusalem, zo ik u zou vergeten, Ik vergat mijn rechterhand nog eer;

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 Mijn tong mag aan mijn gehemelte kleven, Zo ik u niet gedenk: Zo ik niet meer van Jerusalem houd, Dan van het toppunt van vreugde.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Jahweh, reken de zonen van Edom De dag van Jerusalem toe; Die riepen: Smijt ze neer, smijt ze neer; Neer met haar op de grond!

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 En gij, dochter van Babel, moordenares: Heil hem, die u vergeldt wat gij ons hebt gedaan;

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Heil hem, die uw kinderen grijpt, En tegen de rots te pletter slaat!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.