Ordsprogene 29
1 Hvo Nakken gør stiv, skønt revset tit, han knuses brat uden Lægedom.
Èlověk, kterýž často kárán bývaje, zatvrzuje šíji, rychle potřín bude, tak že neprospěje žádné lékařství.
2 Er der mange retfærdige, glædes Folket, men råder de gudløse, sukker Folket.
Když se množí spravedliví, veselí se lid; ale když panuje bezbožník, vzdychá lid.
3 Hvo Visdom elsker, glæder sin Fader, hvo Skøger omgås, bortødsler Gods.
Muž, kterýž miluje moudrost, obveseluje otce svého; ale kdož se přitovaryšuje k nevěstkám, mrhá statek.
4 Kongen grundfæster Landet med Ret, en Udsuger lægger det øde.
Král soudem upevňuje zemi, muž pak, kterýž béře dary, boří ji.
5 Mand, der smigrer sin Næste, breder et Net for hans Fod.
Èlověk, kterýž pochlebuje příteli svému, rozprostírá sít před nohama jeho.
6 I sin Brøde hildes den onde, den retfærdige jubler af Glæde.
Výstupek bezbožného jest jemu osídlem, spravedlivý pak prozpěvuje a veselí se.
7 Den retfærdige kender de ringes Retssag; den gudløse skønner intet.
Spravedlivý vyrozumívá při nuzných, ale bezbožník nemá s to rozumnosti ani umění.
8 Spottere ophidser Byen, men Vismænd, de stiller Vrede.
Muži posměvači zavozují město, ale moudří odvracují hněv.
9 Går Vismand i Rette med Dåre, vredes og ler han, alt preller af.
Muž moudrý, kterýž se nesnadní s mužem bláznivým, buď že se pohne, buď že se směje, nemá pokoje.
10 De blodtørstige hader lydefri Mand, de retsindige tager sig af ham.
Vražedlníci v nenávisti mají upřímého, ale upřímí pečují o duši jeho.
11 En Tåbe slipper al sin Voldsomhed løs, Vismand stiller den omsider.
Všecken duch svůj vypouští blázen, ale moudrý na potom zdržuje jej.
12 En Fyrste, som lytter til Løgnetale, får lufter gudløse Tjenere.
Pána toho, kterýž rád poslouchá slov lživých, všickni služebníci jsou bezbožní.
13 Fattigmand og Blodsuger mødes, HERREN giver begges Øjne Glans.
Chudý a dráč potkávají se, obou dvou však oči osvěcuje Hospodin.
14 En Konge, der dømmer de ringe med Ret, hans Trone står fast evindelig.
Krále toho, kterýž soudí právě nuzné, trůn na věky bývá utvrzen.
15 Ris og Revselse, det giver Visdom, uvorn Dreng gør sin Moder Skam.
Metla a kárání dává moudrost, ale dítě sobě volné k hanbě přivodí matku svou.
16 Bliver mange gudløse tiltager Synd; retfærdige ser med Fryd deres Fald.
Když se rozmnožují bezbožní, rozmnožuje se převrácenost, a však spravedliví spatřují pád jejich.
17 Tugt din Søn, så kvæger han dig og bringer din Sjæl, hvad der smager.
Tresci syna svého, a přineseť odpočinutí, a způsobí rozkoš duši tvé.
18 Uden Syner forvildes et Folk; salig den, der vogter på Loven.
Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; kdož pak ostříhá zákona, blahoslavený jest.
19 Med Ord lader Træl sig ikke tugte, han fatter dem vel, men adlyder ikke.
Slovy nebývá napraven služebník; nebo rozuměje, však neodpoví.
20 Ser du en Mand, der er hastig til Tale, for en Tåbe er der snarere Håb end for ham.
Spatřil-li bys člověka, an jest kvapný v věcech svých, lepší jest naděje o bláznu, než o takovém.
21 Forvænner man sin Træl fra ung, vil han til sidst være Herre.
Kdo rozkošně chová z dětinství služebníka svého, naposledy bude syn.
22 Hidsig Mand vækker Strid, vredladen Mand gør megen Synd.
Èlověk hněvivý vzbuzuje svár, a prchlivý mnoho hřeší.
23 Et Menneskes Hovmod ydmyger ham, den ydmyge opnår Ære.
Pýcha člověka snižuje jej, ale chudý duchem dosahuje slávy.
24 Hæleren hader sit Liv, han hører Forbandelsen, men melder intet.
Kdo má spolek s zlodějem, v nenávisti má duši svou; zlořečení slyší, však neoznámí.
25 Frygt for Mennesker leder i Snare, men den, der stoler på HERREN, er bjærget.
Strašlivý člověk klade sobě osídlo, ale kdo doufá v Hospodina, bývá povýšen.
26 Mange søger en Fyrstes Gunst; Mands Ret er dog fra HERREN.
Mnozí hledají tváři pánů, ješto od Hospodina jest soud jednoho každého.
27 Urettens Mand er retfærdiges Gru, hvo redeligt vandrer, gudløses Gru.
Ohavností spravedlivým jest muž nepravý, ohavností pak bezbožnému, kdož upřímě kráčí.
