Salme 17
1 En Bøn af David. HERRE, hør en retfærdig Sag, lyt til min Klage, laan Øre til Bøn fra svigløse Læber!
Modlitba Davidova. Vyslyš, Hospodine, spravedlnost, a pozoruj volání mého; nakloň uší k modlitbě mé, kteráž jest beze vší rtů ošemetnosti.
2 Fra dig skal min Ret udgaa, thi hvad ret er, ser dine Øjne.
Od tváři tvé vyjdiž soud můj, oči tvé nechať patří na upřímnost.
3 Prøv mit Hjerte, se efter om Natten, ransag mig, du finder ej Svig hos mig.
Zkusils srdce mého, navštívils je v noci; ohněm jsi mne zpruboval, aniž jsi co shledal; to, což myslím, nepředstihá úst mých.
4 Ej synded min Mund, hvad end Mennesker gjorde; ved dine Læbers Ord vogted jeg mig for Voldsmænds Veje;
Z strany pak skutků lidských, já podlé slova rtů tvých vystříhal jsem se stezky zhoubce.
5 mine Skridt har holdt dine Spor, jeg vaklede ej paa min Gang.
Zdržuj kroky mé na cestách svých, aby se neuchylovaly nohy mé.
6 Jeg raaber til dig, thi du svarer mig, Gud, bøj Øret til mig, hør paa mit Ord!
Já volám k tobě, nebo vyslýcháš mne, ó Bože silný; nakloň ke mně ucha svého, a slyš řeč mou.
7 Vis dig underfuldt naadig, du Frelser for dem, der tyr til din højre for Fjender!
Prokaž milosrdenství svá, naději majících ochránce před těmi, kteříž povstávají proti pravici tvé.
8 Vogt mig som Øjestenen, skjul mig i dine Vingers Skygge
Ostříhej mne jako zřítelnice oka, v stínu křídel svých skrej mne,
9 for gudløse, der øver Vold imod mig, glubske Fjender, som omringer mig;
Od tváři bezbožných těch, kteříž mne hubí, od nepřátel mých úhlavních obkličujících mne,
10 de har lukket deres Hjerte med Fedt, deres Mund fører Hovmodstale.
Kteříž tukem svým zarostli, mluví pyšně ústy svými.
11 De omringer os, overalt hvor vi gaar, de sigter paa at slaa os til Jorden.
Jižť i kroky naše předstihají, oči své obrácené mají, aby nás porazili na zem.
12 De er som den rovgridske Løve, den unge Løve, der ligger paa Lur.
Každý z nich podoben jest lvu žádostivému loupeže, a lvíčeti sedícímu v skrýši.
13 Rejs dig, HERRE, træd ham i Møde, kast ham til Jorden, fri med dit Sværd min Sjæl fra den gudløses Vold,
Povstaniž, Hospodine, předejdi tváři jeho, sehni jej, a vytrhni duši mou od bezbožníka mečem svým,
14 fra Mændene, HERRE, med din Haand, fra dødelige Mænd — lad dem faa deres Del i levende Live! Fyld deres Bug med dit Forraad af Vrede, lad Børnene mættes dermed og efterlade deres Børn, hvad de levner!
Rukou svou od lidí, ó Hospodine, od lidí světských, jichžto oddíl jest v tomto životě, a jejichž břicho ty z špižírny své naplňuješ. Èímž i synové jejich nasyceni bývají, a ostatků zanechávají maličkým svým.
15 Men jeg skal i Retfærd skue dit Aasyn, mættes ved din Skikkelse, naar jeg vaagner.
Já pak v spravedlnosti spatřovati budu tvář tvou; nasycen budu obrazem tvým, když procítím.
