Salme 139
1 Til Sangmesteren. Af David. En Salme. HERRE, du ransager mig og kender mig!
Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
2 Du ved, naar jeg sidder, og naar jeg staar op, du fatter min Tanke i Frastand,
Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
3 du har Rede paa, hvor jeg gaar eller ligger, og alle mine Veje kender du grant.
Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
4 Thi før Ordet er til paa min Tunge, se, da ved du det, HERRE, til fulde.
Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
5 Bagfra og forfra omslutter du mig, du lægger din Haand paa mig.
Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
6 At fatte det er mig for underfuldt, for højt, jeg evner det ikke!
Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
7 Hvorhen skal jeg gaa for din Aand, og hvor skal jeg fly for dit Aasyn?
Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. (Sheol h7585)
9 tager jeg Morgenrødens Vinger, fæster jeg Bo, hvor Havet ender,
Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
10 da vil din Haand ogsaa lede mig der, din højre holde mig fast!
I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
11 Og siger jeg: »Mørket skal skjule mig, Lyset blive Nat omkring mig!«
Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
12 saa er Mørket ej mørkt for dig, og Natten er klar som Dagen, Mørket er som Lyset.
Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
13 Thi du har dannet mine Nyrer, vævet mig i Moders Liv.
Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
14 Jeg vil takke dig, fordi jeg er underfuldt skabt; underfulde er dine Gerninger, det kender min Sjæl til fulde.
Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
15 Mine Ben var ikke skjult for dig, da jeg blev skabt i Løndom, virket i Jordens Dyb;
Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
16 som Foster saa dine Øjne mig, i din Bog var de alle skrevet, Dagene var bestemt, før en eneste af dem var kommet.
Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
17 Hvor kostelige er dine Tanker mig, Gud, hvor stor er dog deres Sum!
Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
18 Tæller jeg dem, er de flere end Sandet, jeg vaagner — og end er jeg hos dig.
Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
19 Vilde du dog dræbe de gudløse, Gud, maatte Blodets Mænd vige fra mig,
Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
20 de, som taler om dig paa Skrømt og sværger falsk ved dit Navn.
Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
21 Jeg hader jo dem, der hader dig, HERRE, og væmmes ved dem, der staar dig imod;
Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
22 med fuldt Had hader jeg dem, de er ogsaa mine Fjender.
Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
23 Ransag mig, Gud, og kend mit Hjerte, prøv mig og kend mine Tanker!
Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
24 Se, om jeg er paa Smertens Vej, og led mig paa Evigheds Vej!
A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
