Job 31
1 Jeg sluttede en Pagt med mit Øje om ikke at se paa en Jomfru;
Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?
2 hvad var ellers min Lod fra Gud hist oppe, den Arv, den Almægtige gav fra det høje?
Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?
3 Har ikke den lovløse Vanheld i Vente, Udaadsmændene Modgang?
Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?
4 Ser han ej mine Veje og tæller alle mine Skridt?
Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?
5 Har jeg holdt til med Løgn, og hasted min Fod til Svig —
Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:
6 paa Rettens Vægtskaal veje han mig, saa Gud kan kende min Uskyld —
Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.
7 er mit Skridt bøjet af fra Vejen, og har mit Hjerte fulgt mine Øjne, hang noget ved mine Hænder,
Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:
8 da gid jeg maa saa og en anden fortære, og hvad jeg planted, oprykkes med Rode!
Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.
9 Blev jeg en Daare paa Grund af en Kvinde, og har jeg luret ved Næstens Dør,
Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:
10 saa dreje min Hustru Kværn for en anden, og andre bøje sig over hende!
Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.
11 Thi sligt var Skændselsdaad, Brøde, der drages for Retten,
Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.
12 ja, Ild, der æder til Afgrunden og sætter hele min Høst i Brand!
Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.
13 Har jeg ringeagtet min Træls og min Trælkvindes Ret, naar de trættede med mig,
Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?
14 hvad skulde jeg da gøre, naar Gud stod op, hvad skulde jeg svare, naar han saa efter?
Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?
15 Har ikke min Skaber skabt ham i Moders Skød, har en og samme ej dannet os begge i Moders Liv?
Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž?
16 Har jeg afslaaet ringes Ønske, ladet Enkens Øjne vansmægte,
Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?
17 var jeg ene om at spise mit Brød, har den faderløse ej spist deraf —
A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?
18 nej, fra Barnsben fostred jeg ham som en Fader, jeg ledede hende fra min Moders Skød.
Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.
19 Har jeg set en Stakkel blottet for Klæder, en fattig savne et Tæppe —
Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?
20 visselig nej, hans Hofter velsigned mig, naar han varmed sig i Uld af mine Lam.
Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?
21 Har jeg løftet min Baand mod en faderløs, fordi jeg var vis paa Medhold i Retten,
Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:
22 saa falde min Skulder fra Nakken, saa rykkes min Arm af Led!
Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.
23 Thi Guds Rædsel var kommet over mig, og naar han rejste sig, magted jeg intet!
Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.
24 Har jeg slaaet min Lid til Guld, kaldt det rene Guld min Fortrøstning,
Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?
25 var det min Glæde, at Rigdommen voksed, og at min Haand fik sanket saa meget,
Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?
26 saa jeg, hvorledes Sollyset straaled, eller den herligt skridende Maane,
Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,
27 og lod mit Hjerte sig daare i Løn, saa jeg hylded dem med Kys paa min Haand —
Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?
28 ogsaa det var Brøde, der drages for Retten, thi da fornægted jeg Gud hist oppe.
I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.
29 Var min Avindsmands Fald min Glæd jubled jeg, naar han ramtes af Vanheld —
Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?
30 nej, jeg tillod ikke min Gane at synde, saa jeg bandende kræved hans Sjæl.
Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.
31 Har min Husfælle ej maattet sige: »Hvem mættedes ej af Kød fra hans Bord« —
Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?
32 nej, den fremmede laa ej ude om Natten, jeg aabned min Dør for Vandringsmænd.
Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.
33 Har jeg skjult mine Synder, som Mennesker gør, saa jeg dulgte min Brøde i Brystet
Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?
34 af Frygt for den store Hob, af Angst for Stamfrænders Ringeagt, saa jeg blev inden Døre i Stilhed! —
A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.
35 Ak, var der dog en, der hørte paa mig! Her er mit Bomærke — lad den Almægtige svare! Havde jeg blot min Modparts Indlæg!
Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.
36 Sandelig, tog jeg det paa min Skulder, kransed mit Hoved dermed som en Krone,
Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.
37 svared ham for hvert eneste Skridt og mødte ham som en Fyrste.
Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.
38 Har min Mark maattet skrige over mig og alle Furerne græde,
Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,
39 har jeg tæret dens Kraft uden Vederlag, udslukt dens Ejeres Liv,
Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:
40 saa gro der Tjørn for Hvede og Ukrudt i Stedet for Byg! Her ender Jobs Ord.
Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. Skonávají se slova Jobova.
