Salme 139
1 Herre! du har ransaget mig og kender mig.
Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
2 Hvad heller jeg sidder eller staar op, da ved du det, du forstaar min Tanke langtfra.
Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
3 Du har omkringgivet min Sti og mit Leje, du kender grant alle mine Veje.
Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
4 Thi der er ikke et Ord paa min Tunge, se, Herre! du kender det jo alt sammen.
Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
5 Bagfra og forfra har du omsluttet mig, og paa mig har du lagt din Haand.
Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
6 Saadant at forstaa er mig for underfuldt; det er for højt, jeg kan ikke naa det.
Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
7 Hvor skal jeg gaa hen fra din Aand? og hvor skal jeg fly hen fra dit Ansigt?
Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
8 Dersom jeg farer op til Himmelen, da er du der, og reder jeg Leje i Dødsriget, se, da er du der! (Sheol h7585)
Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. (Sheol h7585)
9 Vilde jeg tage Morgenrødens Vinger, vilde jeg bo ved det yderste Hav,
Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
10 saa skulde ogsaa der din Haand føre mig, og din højre Haand holde mig fast.
I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
11 Og vilde jeg sige: Mørkhed maa dog skjule mig, saa er Natten et Lys omkring mig.
Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
12 Mørkhed gør ikke Mørke hos dig, og Natten lyser som Dagen, Mørket er som Lyset.
Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
13 Thi du ejede mine Nyrer; du skærmede om mig i Moders Liv.
Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
14 Jeg vil prise dig, fordi jeg paa underfuld Maade er dannet saa herligt; underfulde ere dine Gerninger, og min Sjæl ved det saare vel.
Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
15 Mine Ben vare ikke skjulte for dig, der jeg blev dannet i Løndom, der jeg blev kunstigt virket i det underjordiske Dyb.
Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
16 Dine Øjne saa mig, der jeg endnu var Foster, og disse Ting vare alle sammen skrevne i din Bog; Dagene vare bestemte, før en eneste af dem var kommen.
Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
17 Derfor, o Gud! hvor dyrebare for mig ere dine Tanker; hvor stor er dog deres Sum!
Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
18 Vilde jeg tælle dem, da bleve de flere end Sand; opvaagner jeg, saa er jeg endnu hos dig.
Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
19 Gid du, o Gud! vilde ihjelslaa den ugudelige; og I, blodgerrige Mænd! viger fra mig.
Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
20 Thi de talte skændelig om dig, og som dine Fjender tage de dit Navn forfængeligt.
Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
21 Skulde jeg ikke hade dem, som hade dig, o Herre! og kedes ved dem, som rejse sig imod dig?
Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
22 Med fuldt Had hader jeg dem; de ere blevne mine Fjender.
Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
23 Ransag mig, Gud! og kend mit Hjerte; prøv mig, og kend mine Tanker!
Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
24 Og se, om jeg er paa en Vej, som fører til Smerte for mig, og led mig paa Evighedens Vej!
A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
