Salme 137

1 Ved Babylons Floder, der sad vi, og vi græd, naar vi kom Zion i Hu.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 Paa Vidierne i Landet havde vi hængt vore Harper.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 Thi der begærede de, som holdt os fangne, at vi skulde synge; og de, som plagede os, begærede, at vi skulde være glade: „Synger for os af Zions Sange!‟

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 Hvorledes skulde vi synge Herrens Sang i et fremmed Land?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 Dersom jeg glemmer dig, Jerusalem, da glemme mig min højre Haand!

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 Min Tunge hænge ved min Gane, hvis jeg ikke kommer dig i Hu, hvis jeg ikke ophøjer Jerusalem over min højeste Glæde.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Herre! kom Edoms Børn i Hu efter, hvad de gjorde paa Jerusalems Dag, da de sagde: „Gører bart, gører bart indtil Grundvolden i den.‟

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Babels Datter, du ødelagte! lyksalig den, som betaler dig din Løn for, hvad du lønnede os med.

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Lyksalig den, som griber og knuser dine spæde Børn imod Klippen.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.