Klagesangene 3
1 Teg er den Mand, som saa Elendighed ved hans Vredes Ris.
Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího.
2 Mig ledede og førte han ind i Mørke og ikke til Lys.
Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.
3 Kun imod mig vendte han atter og atter sin Haand den ganske Dag.
Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den.
4 Han gjorde mit Kød og min Hud gammel; han sønderbrød mine Ben.
Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé.
5 Han byggede imod mig og omgav mig med Galde og Møje.
Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí.
6 Han lod mig bo i de mørke Steder som dem, der ere døde i al Evighed.
Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli.
7 Han tilmurede for mig, og jeg kan ikke komme ud, han gjorde min Lænke svar.
Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.
8 Naar jeg end skriger og raaber, lukker han til for min Bøn.
A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.
9 Han har tilmuret mine Veje med hugne Stene, han har gjort mine Stier krogede.
Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.
10 Han er bleven mig som en Bjørn, der ligger paa Lur, som en Løve i Skjul.
Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších.
11 Han lod mine Veje bøje af, og saa sønderrev han mig; han lagde mig øde.
Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý.
12 Han spændte sin Bue og stillede mig som Maalet for Pilen.
Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.
13 Han lod Pile af sit Kogger trænge ind i mine Nyrer.
Postřelil ledví má střelami toulu svého.
14 Jeg er bleven alt mit Folk til Latter, deres Spottesang den ganske Dag.
Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den.
15 Han mættede mig med beske Urter, „han gav mig rigelig Malurt at drikke
Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem.
16 og lod mine Tænder bide i Grus, han nedtrykte mig i Aske.
Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela.
17 Og du bortstødte min Sjæl fra Fred, jeg har glemt det gode.
Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí,
18 Og jeg sagde: Borte er min Kraft, og hvad jeg forventede fra Herren.
A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.
19 Kom min Elendighed og min Landflygtighed i Hu: Malurt og Galde!
A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč,
20 Min Sjæl kommer det ret i Hu og er nedbøjet i mit Indre.
Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně.
21 Dette vil jeg tage mig til Hjerte, derfor vil jeg haabe:
A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám),
22 Det er Herrens Miskundhed, at vi ikke ere fortærede; thi hans Barmhjertighed har ingen Ende.
Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho,
23 Den er ny hver Morgen, din Trofasthed er stor.
Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá.
24 Herren er min Del, siger min Sjæl, derfor vil jeg haabe til ham.
Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm.
25 Herren er god imod dem, som bie efter ham, imod den Sjæl, som spørger efter ham.
Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá.
26 Det er godt, at man haaber og er stille til Herrens Frelse.
Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo.
27 Det er en Mand godt, at han bærer Aag i sin Ungdom.
Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého,
28 Han vil sidde ene og tie; thi han lægger det paa ham.
Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo,
29 Han vil trykke sin Mund imod Støvet, om der maaske kunde være Forhaabning.
Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje,
30 Han vil vende Kinden imod den, som slaar ham, han vil mættes med Forhaanelse.
Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou.
31 Thi Herren skal ikke forkaste evindelig.
Neboť nezamítá Pán na věčnost;
32 Thi dersom han bedrøver, da skal han dog forbarme sig efter sin store Miskundhed.
Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého.
33 Thi det er ikke af sit Hjerte, at han plager og bedrøver Menneskens Børn.
Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských.
34 For at knuse alle de bundne paa Jorden under sine Fødder,
Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi,
35 for at bøje en Mands Ret for den Højestes Ansigt,
Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího,
36 for at forvende et Menneskes Retssag — skuer Herren ikke ned.
Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje.
37 Hvo er den, som har sagt noget, saa at det skete, uden at Herren befaler det?
Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?
38 Mon Lykke og Ulykke ikke udgaa af den Højestes Mund?
Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré?
39 Hvorfor klager et Menneske som lever? — enhver for sine Synder!
Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?
40 Lader os ransage vore Veje og efterspore dem og vende om til Herren!
Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu.
41 Lader os opløfte vort Hjerte tillige med vore Hænder til Gud i Himmelen!
Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe.
42 Vi, vi have syndet og været genstridige, du tilgav ikke.
Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš.
43 Du tildækkede os med Vrede og forfulgte os, ihjelslog, sparede ikke,
Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ.
44 Du skjulte dig med en Sky, at ingen Bøn kunde trænge igennem.
Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba.
45 Du gjorde os til Skarn og Udskud midt iblandt Folkene.
Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto.
46 Alle vore Fjender opspilede deres Mund imod os.
Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši.
47 Der var Forfærdelse og Gru for os, Ødelæggelse og Undergang.
Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření.
48 Mit Øje rinder med Vandbække over mit Folks Datters Undergang.
Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého.
49 Mit Øje strømmer og bliver ikke stille, der er ingen Afladelse,
Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení,
50 indtil Herren skuer ned og ser til fra Himmelen.
Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe.
51 Mit Øje voldte min Sjæl Smerte over alle min Stads Døtre.
Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého.
52 Hart jagede mig som en Fugl de, der vare mine Fjender uden Grund.
Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny.
53 De bragte mit Liv til at vorde stille i Graven og kastede en Sten over mig.
Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením.
54 Der strømmede Vand ned over mit Hoved, jeg sagde: Det er forbi med mig.
Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně.
55 Jeg kaldte paa dit Navn, Herre! fra Graven, i det dybe.
Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.
56 Du har hørt min Røst; tilluk ej dit Øre for mit Suk, for mit Raab!
Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým.
57 Du holdt dig nær den Dag, jeg kaldte paa dig, du sagde: Frygt ikke!
V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se.
58 Herre! du har udført min Sjæls Sag, du har udløst mit Liv.
Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj.
59 Herre! du har set den Uret, som sker mig, døm i min Sag!
Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti.
60 Du har set al deres Hævn, alle deres Tanker imod mig.
Vidíš všecko vymstívání se jejich, všecky úklady jejich proti mně.
61 Herre! du har hørt deres haanende Tale, alle deres Tanker imod mig,
Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně,
62 mine Modstanderes Ord og deres Anslag imod mig den ganske Dag.
Řeči povstávajících proti mně, a přemyšlování jejich proti mně přes celý den.
63 Sku, hvorledes de sidde, og hvorledes de staa op; jeg er deres Spottesang.
Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich.
64 Du skal gengælde dem, Herre! efter deres Hænders Gerning.
Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich.
65 Du skal give dem et Dække over Hjertet, din Forbandelse hører dem til.
Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně.
66 Du skal forfølge dem i Vrede, og ødelægge dem, at de ikke ere under Herrens Himmel.
Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.
