Job 9
1 Men Job svarede og sagde:
Odpověděv pak Job, řekl:
2 Sandelig, jeg ved, at det er saaledes; og hvorledes skulde et Menneske være retfærdigt for Gud?
I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
3 Om det har Lyst til at trætte med ham, kan det ikke svare ham til et af tusinde.
A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
4 Han er viis af Hjerte og stærk af Kraft; hvo forhærdede sig imod ham og havde Fred?
Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
5 han, som flytter Bjergene, inden de mærke til det, han, som omkaster dem i sin Vrede;
On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
6 han, som bevæger Jorden fra dens Sted, og dens Piller bæve;
On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
7 han, som taler til Solen, og den gaar ikke op, og som sætter Segl for Stjernerne;
On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
8 han er ene den, som udbreder Himmelen, og som træder paa Havets Bølger;
On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
9 han, som gjorde Bjørnen, Orion, og Syvstjernen og Stjernekamrene imod Syden;
On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
10 han, som gør store Ting, saa de ikke staa til at ransage, og underlige Ting, saa der ikke er Tal derpaa!
On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
11 Se, han gaar forbi mig, og jeg ser ham ikke, og han farer frem, og jeg mærker ham ikke.
Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
12 Se, han griber, hvo kan faa ham til at give igen? hvo vil sige til ham: Hvad gør du?
Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
13 Gud kalder ikke sin Vrede tilbage; de, som ville hjælpe den hovmodige, maatte bøje sig under ham.
Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
14 Langt mindre skulde jeg kunne svare ham, vælge mine Ord over for ham.
Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
15 Thi om jeg end var retfærdig, kunde jeg ikke svare; jeg maatte bede om Naade hos min Dommer.
Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
16 Om jeg end kaldte, og han svarede mig, da kunde jeg dog ikke tro, at han vilde bøje Øren til min Røst.
Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
17 Thi han vilde sønderknuse mig med en Storm og gøre mig mange Saar uden Aarsag.
Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
18 Han vilde ikke tilstede mig at drage min Aande, men mætte mig med Bitterheder.
Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
19 Kom det an paa den stærkes Kraft, siger han: „Se her!‟ og kom det an paa Ret: „Hvo stævner mig?‟
Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
20 Var jeg end retfærdig, saa skulde dog min Mund dømme mig at have Uret; var jeg end skyldfri, da skulde han dog forvende min Sag.
Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
21 Jeg er skyldfri, men jeg kender ikke mig selv; jeg foragter mit Liv.
Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
22 Det kommer ud paa eet! Derfor sagde jeg: Han udrydder den uskyldige med den skyldige.
Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
23 Dræber Svøben hastelig, da spotter han de uskyldiges Prøvelse.
Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
24 Et Land bliver givet i en ugudeligs Haand; han tilhyller dets Dommers Ansigt; gør han det ikke, hvo gør det da?
Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
25 Og mine Dage have været lettere end en Løber; de flyede bort, de have ikke set det gode.
Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
26 De ere fremfarne som ilende Skibe, som en Ørn, der flyver efter Spise.
Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
27 Naar jeg siger: Jeg vil glemme min Klage, jeg vil lade mit Ansigts sorrigfulde Mine fare og vederkvæge mig,
Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
28 da maa jeg frygte for alle mine Smerter; jeg ved, at du lader mig ikke være uskyldig.
Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
29 Jeg skal jo være skyldig! hvorfor skulde jeg da forgæves gøre mig Møje?
Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
30 Om jeg end toede mig med Snevand og rensede mine Hænder med Sæbe,
Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
31 da vilde du dog dyppe mig ned i Pølen, saa mine Klæder vilde væmmes ved mig.
Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
32 Thi han er ikke en Mand som jeg, at jeg kunde svare ham, at vi kunde møde med hinanden for Dommen.
Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
33 Der er ingen, som kan skille Trætten ad imellem os, og som kan lægge sin Haand paa os begge.
Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
34 Han borttage sit Ris fra mig, og hans Rædsel forfærde mig ikke!
Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
35 Da vilde jeg tale og ikke frygte for ham; thi jeg er ikke af den Slags, det ved jeg med mig selv.
Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
