Job 7
1 Er et Menneske ikke i Strid paa Jorden, og hans Dage som en Daglønners Dage?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Som en Arbejder, der higer efter Skyggen, og som en Daglønner, der venter paa sin Løn,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 saaledes har jeg faaet mig Forfængeligheds Maaneder til Arv; og man har talt mig kummerfulde Nætter til.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Naar jeg lagde mig, da sagde jeg: Naar skal jeg staa op, og naar er Aftenen forbi? og jeg blev mæt af Uro inden Tusmørket.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Mit Kød er klædt med Orme og Jordskorpe; min Hud er sprukken og vædsker.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Mine Dage ere lettere end en Væverskytte; og de svinde hen uden Haab.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Kom i Hu, at mit Liv er et Aandepust: Mit Øje kommer ikke mere til at se godt.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Dens Øje, som ser mig, skal ikke mere skue mig; dine Øjne skulle se efter mig, men jeg skal ikke findes.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 En Sky forgaar og farer bort, ligesaa skal den, der farer ned til Dødsriget, ikke komme op igen. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 Han skal ikke komme mere igen til sit Hus, og hans Sted skal ikke kende ham mere.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Derfor vil jeg ikke heller lægge Baand paa min Mund, jeg vil tale i min Aands Angest, jeg vil klage i min Sjæls Bitterhed.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Er jeg et Hav eller et Havuhyre, at du vil sætte Vagt over mig?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Naar jeg sagde: Min Seng skal trøste mig, mit Leje skal lette min Klage,
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 da forskrækker du mig med Drømme, og ved Syner forfærder du mig,
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 saa min Sjæl foretrækker at være kvalt, ja Døden fremfor disse mine Knokler.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Jeg er ked deraf; jeg vil ikke leve evindelig; lad af fra mig, thi mine Dage ere Forfængelighed!
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Hvad er et Menneske, at du vil agte ham stort, og at du vil lægge dig ham paa Hjerte?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 og at du vil besøge ham hver Morgen og prøve ham hvert Øjeblik?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Hvorfor vil du ikke se bort fra mig? vil ikke lade mig Ro saa længe, at jeg kan synke mit Spyt?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Havde jeg syndet, hvad kunde jeg gøre dig, du Menneskenes Vogter? hvorfor har du sat mig til Anstød for dig, at jeg er mig selv til en Byrde?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Og hvorfor vil du ikke borttage min Overtrædelse og lade min Misgerning være tilgivet? thi snart skal jeg ligge under Mulde, og naar du søger mig, da er jeg ikke mere.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
