Job 32
1 Da lode disse tre Mænd af at svare Job, efterdi han var retfærdig i sine egne Øjne.
A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,
2 Men Vreden optændtes hos Elihu, Busiten, Barakels Søn, af Rams Slægt, hans Vrede optændtes imod Job, fordi han vilde holde sin Sjæl retfærdig over for Gud.
Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.
3 Hans Vrede optændtes ogsaa imod hans tre Venner, fordi de ikke fandt paa noget Svar og alligevel holdt Job for ugudelig.
Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.
4 Men Elihu havde biet efter, at Job skulde ende sine Ord; thi hine vare ældre af Aar end han.
Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.
5 Der Elihu saa, at der var intet Svar i de tre Mænds Mund, da optændtes hans Vrede.
Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.
6 Saa svarede Elihu, Busiten, Barakels Søn, og sagde: Jeg er ung af Aar, men I ere bedagede Mænd; derfor undsaa jeg mig og frygtede for at kundgøre eder min Kundskab.
I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.
7 Jeg sagde: Lad Dagene tale, og Aars Mangfoldighed kundgøre Visdom!
Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.
8 Sandelig, det er Aanden i Mennesket og den Almægtiges Aande, som gør ham forstandig.
Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.
9 De alderstegne ere ikke altid vise, ej heller forstaa de gamle altid Retten.
Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.
10 Derfor siger jeg: Hør paa mig; ogsaa jeg vil kundgøre min Kundskab.
A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.
11 Se, jeg biede efter eders Ord, jeg vendte mine Øren til eders forstandige Tale, indtil I kunde faa udgrundet, hvad I vilde tale.
Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,
12 Og jeg har agtet nøje paa eder, men se, der var ingen af eder, som gendrev Job, og som kunde svare paa hans Tale,
A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.
13 at I ikke skulde sige: Vi have fundet Visdom; Gud, men ikke et Menneske, kan fælde ham.
Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.
14 Men imod mig har han ikke stillet sin Tale, og med eders Ord vil jeg ikke give ham Svar.
Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.
15 De ere blevne forskrækkede, de kunne ikke svare mere, borte ere Ordene for dem.
Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.
16 Og jeg biede, thi de talte ikke; ja, de stode der, de svarede ikke mere.
Èekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,
17 Nu vil jeg ogsaa svare for min Del, ogsaa jeg vil kundgøre min Kundskab.
Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.
18 Thi jeg er fuld af Taler; Aanden i mit Indre trænger paa.
Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.
19 Se, mit Indre er som Vin, for hvilken der ikke er aabnet, det maa sprænges som nye Læderflasker.
Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.
20 Jeg maa tale, at jeg kan faa Luft, jeg maa oplade mine Læber og svare.
Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.
21 Ikke vil jeg anse nogens Person, og jeg vil ikke smigre for noget Menneske;
Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.
22 thi jeg forstaar ikke at smigre; lettelig vilde min Skaber rive mig bort.
Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.
