Job 3
1 Herefter oplod Job sin Mund og forbandede sin Dag.
Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
2 Og Job svarede og sagde:
Nebo mluvě Job, řekl:
3 Udslettet vorde den Dag, paa hvilken jeg er født, og den Nat, der man sagde: En Dreng er undfanget!
Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
4 Den Dag vorde Mørke; Gud fra oven af spørge ikke efter den, og intet Lys skinne over den.
Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
5 Mørkhed og Dødsskygge besmitte den, en Sky bo over den, den hede Damp om Dagen forfærde den!
Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
6 Den Nat — Mørkhed indtage den! den glæde sig ikke iblandt Aarets Dage, den komme ikke i Maanedernes Tal!
Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
7 Se, den Nat vorde ensom, intet Frydeskrig komme paa den!
Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
8 De, som besværge Dage, forbande den; de, som ere rede til at opvække Leviathan!
Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
9 Dens Dæmrings Stjerner vorde formørkede, den vente paa Lys, og det komme ikke; og ej se den Morgenrødens Øjenlaage,
Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
10 fordi den ikke lukkede mig Moderlivets Døre og ikke skjulte Møje for mine Øjne.
Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
11 Hvorfor døde jeg ikke fra Moders Liv af? hvorfor udkom jeg af Moderskød og opgav ikke straks Aanden?
Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
12 Hvorfor optoge Knæ mig? og hvorfor er jeg opfostret ved Bryst?
Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
13 Thi saa havde jeg nu ligget og været stille; jeg havde sovet, jeg havde da hvilet
Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
14 med Kongerne og Raadsherrerne paa Jorden, som byggede sig de Steder, som nu ere øde,
S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
15 eller med Fyrsterne, som havde Guld, som fyldte deres Huse med Sølv;
Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
16 eller og jeg havde ikke været til, som et utidigt Foster, der blev i Skjul, som de spæde Børn, der ikke saa Lyset.
Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
17 Der have de ugudelige ladet af at gøre Uro, og der hvile de kraftesløse;
Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
18 der have de bundne Ro med hverandre; de høre ikke Fogedens Røst;
Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
19 der er liden og stor og Tjeneren fri for sin Herre.
Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
20 Hvorfor giver han en ussel Lyset, og dem Livet, som ere beskelig bedrøvede i Sjælen?
Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
21 dem, som bie efter Døden, men den kommer ikke; og som grave efter den mere end efter de skjulte Skatte?
Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
22 dem, som glæde sig med Fryd, og som juble, naar de finde Graven?
Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
23 den Mand, hvis Vej er skjult, og hvem Gud har spærret for?
Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
24 Thi før jeg æder mit Brød, kommer mit Suk, og min Hylen bryder frem som Vandet.
Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
25 Thi det jeg frygtede saare for, det kom over mig, og det jeg gruede for, kom paa mig.
To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
26 Jeg var ikke rolig og var ikke stille og hvilede ikke; men det blev til Uro.
Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
