Job 14

1 Et Menneske, født af en Kvinde, lever en stakket Tid og mættes af Uro.

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2 Han gaar op som et Blomster og henvisner, han flyr som en Skygge og bestaar ikke.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3 Ogsaa over en saadan oplader du dine Øjne og fører mig for din Dom.

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4 Ja, kom der dog en ren af en uren! men nej, ikke en eneste.

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5 Dersom hans Dage ere bestemte, hans Maaneders Tal fastsat hos dig, dersom du har sat ham en Grænse, han ikke kan overskride:

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6 Da lad af fra ham, at han maa hvile; at han dog som en Daglønner maa glæde sig ved sin Dag.

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7 Thi et Træ har Haab: Naar det er afhugget, kan det igen skyde frem, og dets Kviste udeblive ikke.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8 Om end dets Rod bliver gammel i Jorden, og dets Stub dør i Støvet,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9 saa grønnes det dog igen af Vandets Duft og skyder Grene som en frisk Plante.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10 Men dør en Mand, er hans Kraft forbi, og opgiver et Menneske Aanden, hvor er han da?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11 Vand løber ud af Søen, og en Flod svinder og bliver tør:

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12 Saaledes lægger og at Menneske sig og staar ikke op; indtil Himlene ikke mere ere, opvaagne de ikke, og de opvækkes ikke af deres Søvn.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13 Gid du vilde gemme mig i Graven, ja skjule mig, indtil din Vrede vendte om; at du vilde sætte mig en beskikket Tid og vilde komme mig i Hu igen! (Sheol h7585)

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

14 Naar en Mand dør, mon han da skal leve op igen? saa vilde jeg vente alle mine Stridsdage, indtil min Afløsning kom.

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15 Du skulde kalde, og jeg skulde svare dig; du skulde længes efter dine Hænders Gerning!

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16 Thi nu tæller du mine Skridt; du varer ikke over min Synd.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17 Min Overtrædelse er forseglet i et Knippe, og du syr til om min Misgerning.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18 Men et Bjerg, som falder, smuldrer hen, og en Klippe flytter sig fra sit Sted;

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19 Vandet udhuler Stene, og dets Strømme bortskylle Jordens Støv: Saaledes gør du et Menneskes Forhaabning til intet.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20 Du overvælder ham evindelig, og han farer hen; du forvender hans Udseende og lader ham fare.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21 Ere hans Børn i Ære, da ved han det ikke; ere de ringe, da mærker han det ikke.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22 For ham er kun Smerten, hans Kød lider, og for ham Sorgen, hans Sjæl føler.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.