Job 11

1 Da svarede Zofar, Naamathiten, og sagde:

A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:

2 Skal der ikke svares til de mange Ord? og mon en mundkaad Mand skal beholde Ret?

Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?

3 Skal din Skvalder bringe Folk til at tie? og skal du bespotte, og ingen beskæmme dig?

Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.

4 Thi du sagde: Min Lærdom er klar, og jeg er ren for dine Øjne.

Nebo jsi řekl: Èisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.

5 Men gid dog Gud vilde tale og oplade sine Læber imod dig!

Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,

6 og at han vilde kundgøre dig Visdoms skjulte Ting! thi i den er dobbelt Kraft; da skulde du vide, at Gud endog eftergiver dig noget af din Misgerning.

Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

7 Mon du kan naa til Guds Dybheder? mon du kan naa til den Almægtiges Begrænsning?

Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?

8 Den er saa høj som Himmelen, hvad vil du gøre? den er dybere end Helvede, hvad kan du vide? (Sheol h7585)

Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš? (Sheol h7585)

9 Dens Maal er længere end Jorden, den er bredere end Havet.

Delší jest míra její než země, a širší než moře.

10 Naar han farer frem og lukker til eller forsamler, hvo vil da holde ham tilbage?

Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?

11 Thi han kender forfængelige Folk og ser Uretfærdighed; skulde han da ikke agte derpaa?

Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?

12 Men en uforstandig vil faa Forstand, naar et Vildæsels Føl fødes til Menneske.

Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.

13 Dersom du bereder dit Hjerte og udstrækker dine Hænder til ham,

Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;

14 dersom du kaster Uretfærdigheden, som er i din Haand, langt bort og ikke lader Uret bo i dine Telte,

Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:

15 da skal du, fri for Lyde, kunne opløfte dit Ansigt og blive fast og ikke frygte.

Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.

16 Thi du skal glemme din Møje, du skal komme den i Hu som det Vand, der er løbet forbi.

Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.

17 Og din Levetid skal gaa frem klarere end Middagen, Mørket skal vorde som Morgenen.

K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.

18 Og du skal være tryg, thi der er Haab, og du skal spejde omkring dig og sove tryggelig.

Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.

19 Og du skal lægge dig, og ingen skal forfærde dig; og mange skulle bønfalde for dit Ansigt.

A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.

20 Men de ugudeliges Øjne skulle hentæres, og deres Tilflugt skal gaa tabt for dem, og deres Haab aandes ud med Livet.

Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.