Job 10
1 Min Sjæl kedes ved mit Liv; jeg vil løslade min Klage i mig, jeg vil tale i min Sjæls Bitterhed.
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2 Jeg vil sige til Gud: Døm mig ikke skyldig, lad mig vide, hvorover du trætter med mig!
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3 Mon det synes dig godt, at du gør Vold, at du forkaster dine Hænders Værk og lyser over de ugudeliges Raad?
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4 Mon dine Øjne ere som Kødets? eller ser du, som et Menneske ser?
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5 Ere dine Dage som et Menneskes Dage, ere dine Aar som en Mands Dage,
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6 saa at du skulde spørge efter min Misgerning og søge efter min Synd,
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7 da du dog ved, at jeg er skyldfri, og der er ingen, som kan redde af din Haand?
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8 Dine Hænder have skabt og dannet mig hel og holden; og nu vil du opsluge mig!
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9 Kære, kom i Hu, at du dannede mig som Ler, og nu vil du gøre mig til Støv igen!
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10 Har du ej udgydt mig som Mælk og ladet mig løbe sammen som Ost?
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11 Du har klædet mig med Hud og Kød, og sammenføjet mig med Ben og Sener?
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12 du har skænket mig Liv og Miskundhed, og din Omhu har bevaret min Aand.
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13 Men disse Ting havde du skjult i dit Hjerte: Jeg ved, at dette var besluttet hos dig:
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14 Dersom jeg syndede, saa vilde du vare paa mig og vilde ikke kende mig fri for min Misgerning.
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15 Havde jeg været skyldig, da ve mig! og var jeg retfærdig, da turde jeg dog ikke opløfte mit Hoved; jeg er mæt af Forsmædelse og har set nok af min Elendighed.
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16 Og hævede mit Hoved sig, da vilde du jage mig som en Løve, og du vilde komme igen og handle underligt imod mig;
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17 du vilde føre nye Vidner imod mig og lade din Fortørnelse tage til imod mig; der vilde komme nye Skarer, ja, en Hær imod mig.
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18 Men hvorfor udførte du mig af Moders Liv? jeg havde opgivet Aanden, og intet Øje havde set mig!
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19 Jeg skulde have været, som om jeg ikke havde været til, været ført til Graven fra Moders Liv.
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20 Ere mine Dage ikke faa? hold dog op! lad af fra mig, at jeg maa vederkvæge mig lidt,
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21 før jeg gaar bort og kommer ikke tilbage, hen til Mørkheds og Dødens Skygges Land,
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22 et skummelt Land som Mørke — Dødens Skygge og ingen Orden — hvor selve Lyset er Mørke.
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
