Prædikeren 3

1 Alting har sin Stund; og enhver Idræt under Himmelen har sin Tid.

Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.

2 Der er en Tid til at føde og en Tid til at dø; en Tid til at plante og en Tid til at oprykke det plantede;

Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá;

3 en Tid til at ihjelslaa og en Tid til at læge; en Tid til at nedrive og en Tid til at opbygge;

Èas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení;

4 en Tid til at græde og en Tid til at le; en Tid til at sørge og en Tid til at springe af Glæde;

Èas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování;

5 en Tid til at bortkaste Stene og en Tid til at samle Stene; en Tid til at tage i Favn og en Tid til at holde sig fra Favntag;

Èas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání;

6 en Tid til at søge og en Tid til at tabe; en Tid til at forvare og en Tid til at bortkaste;

Èas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení;

7 en Tid til at sønderrive og en Tid til at sy sammen; en Tid til at tie og en Tid til at tale;

Èas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení;

8 en Tid til at elske og en Tid til at hade; en Tid til Krig og en Tid til Fred.

Èas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.

9 Hvad Fordel har den, som udfører noget af det, han arbejder paa?

Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje?

10 Jeg har set den Plage, som Gud har givet Menneskens Børn at plage sig med.

Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.

11 Han har gjort alting smukt i sin Tid, ogsaa Evigheden har han lagt i deres Hjerte; kun at Mennesket ikke kan udfinde den Gerning, som Gud har gjort, fra Begyndelsen indtil Enden.

Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce.

12 Jeg fornam, at det gode ikke staar til dem selv, men at man skal være glad og gøre godt i sit Liv;

Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém,

13 og tillige, at det, at ethvert Menneske æder og drikker og ser det gode i alt sit Arbejde, er en Guds Gave.

Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží.

14 Jeg fornam, at alt det, som Gud gør, skal blive evindelig, at man intet kan lægge til, og at man intet kan tage derfra; og at Gud gør det, for at de skulle frygte for hans Ansigt.

Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho.

15 Det, som har været, havde allerede været, og det, som skal ske, har allerede været; og Gud søger det, som er fordrevet.

To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo.

16 Og jeg saa ydermere under Solen Dommens Sted, der var Ugudeligheden, og Retfærdighedens Sted, der var Ugudeligheden.

Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost.

17 Jeg sagde i mit Hjerte: Gud vil dømme den retfærdige og den ugudelige; thi der er en Tid for enhver Idræt og Tid fastsat hisset over al Gerning.

I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku.

18 Jeg sagde i mit Hjerte: Dette sker for Menneskens Børns Skyld, for at Gud kan lutre dem, og at de maa se, at de i og for sig ere Dyr.

Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům.

19 Thi hvad, som hændes Menneskens Børn, det hændes og Dyrene, og ens hændes dem begge; som disse dø, saa dø og hine, og de have alle en Aand, og Mennesket har intet Fortrin fremfor Dyret; thi alt er Forfængelighed.

Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.

20 De fare alle til et Sted; de ere alle komne af Støv, og de vende alle tilbage til Støv.

Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.

21 Hvo kender Menneskens Børns Aand, den som farer opad, og Dyrets Aand, den som farer ned ad til Jorden?

Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?

22 Og jeg saa, at intet er bedre, end at et Menneske er glad i sine Gerninger; thi det er hans Del; thi hvo vil bringe ham til at se paa det, som skal komme efter ham?

Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm?