Prædikeren 1
1 Ord af Prædikeren, Davids Søn, Kongen i Jerusalem.
Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2 Forfængeligheders Forfængelighed! sagde Prædikeren, Forfængeligheders Forfængelighed, alt sammen Forfængelighed.
Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
3 Hvad Fordel har Mennesket af al sin Møje, som han plager sig med under Solen?
Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
4 En Slægt gaar, og en Slægt kommer; men Jorden staar evindelig.
Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
5 Og Solen gaar op, og Solen gaar ned, og den higer hen til sit Sted, hvor den gaar op.
Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
6 Vinden gaar imod Sønden og drejer sig om imod Norden; den gaar frem, idet den vedbliver at dreje sig om, og til sine Kredse kommer Vinden tilbage.
Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
7 Alle Bække løbe i Havet, og Havet bliver ikke fuldt; til det Sted, fra hvilket Floderne løbe, derhen komme de tilbage for at løbe.
Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
8 Alt hvad man kunde nævne herom, vilde blive mat, ingen kunde udsige det; Øjet mættes ej af at se, og Øret fyldes ej af at høre.
Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
9 Hvad som var, det samme skal vorde, og hvad som er sket, det samme skal ske; og der er slet intet nyt under Solen.
Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
10 Er der noget, om hvilket man kan sige: Se, dette er nyt? Det var allerede i de forrige Tider, som have været før os.
Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
11 Der er ingen Ihukommelse om de tidligere; og om de efterfølgende, som skulle komme, om dem skal der heller ikke være nogen Ihukommelse hos dem, som skulle være herefter.
Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
12 Jeg, Prædikeren, jeg var Konge over Israel i Jerusalem.
Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
13 Og jeg gav mit Hjerte hen til at ransage og til med Visdom at udforske alt det, som sker under Himmelen; det er en slem Plage, som Gud har givet Menneskens Børn at plage sig med.
A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
14 Jeg saa alle de Gerninger, som ere gjorte under Solen, og se, det var alt Forfængelighed og Aandsfortærelse.
Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
15 Kroget kan ikke vorde ret, og Brøst kunne ikke tælles.
Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
16 Jeg talte med mit Hjerte og sagde: Jeg, se, jeg er bleven stor og er gaaet frem i Visdom mere end alle de, som have været før mig i Jerusalem; og mit Hjerte har set megen Visdom og Kundskab.
Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
17 Og jeg gav mit Hjerte hen til at forstaa Visdom og til at forstaa Galskab og Daarskab; jeg fornam, at ogsaa dette var Aandsfortærelse.
I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
18 Thi hvor megen Visdom er, der er megen Græmmelse; og den, som forøger sin Kundskab, forøger sin Smerte.
Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
